„Bohužel bez mé účasti, protože mne s těžkou chřipkou odvezli do českobudějovické nemocnice. V dalších dnech vypukla epidemie a byl vyhlášen nouzový stav, takže moje výstava je zatím uzavřena,“ vysvětluje Jan Bauer. V muzeu mu však přislíbili prodloužení expozice. „Tak si ji snad konečně také sám prohlédnu,“ těší se.

Jan Bauer patří mezi nejpilnější autory, vždyť v roce 2017 byl zapsán se svými 172 díly do České knihy rekordů. Dnes už má na kontě 190 titulů. Loni mu vyšlo devět knih, čtyřikrát šlo o nová vydání. Jak to všechno stíhá? „Píšu prakticky každý den, byť je to někdy jen půl stránky,“ líčí. I při nicnedělání pracuje, promýšlí totiž obsah a děj právě psané knihy. „Začínám ráno. Uvařím si kávu, zapnu notebook a začnu na klávesnici vyťukávat písmenka,“ přibližuje pracovní proces Jan Bauer.

Jeho režim se prý v těchto dnech nezměnil. Ven chodí jen na nákup nebo na procházku se psem do Branišovského lesa. „Vadí mi však zavřená knihkupectví, galerie a také hospody,“ říká.

Nyní píše knihu ze série Mordy v časech císaře Rudolfa II. s názvem Vraždící golem. Ta vyjde ještě letos.

Strach, že by došla témata, Jan Bauer nemá. Vždyť historické detektivky a česká historie jsou nevyčerpatelnou studnicí.

Jak to všechno začalo? Nejprve chtěl být Jan Bauer básníkem. To se ale nepovedlo. Psaným slovem se však živil, a to jako redaktor v novinách. V roce 1976 ho oslovil přítel, dnes významný publicista Karel Hvížďala, který tehdy pracoval jako redaktor nakladatelství Albatros. Přál si, aby Jan Bauer jako původním vzděláním zemědělský inženýr napsal pro dospívající mládež populární knihu o zemědělství. „A tak po dvou letech vyšla má vůbec první kniha Uživí naše planeta lidstvo?“ vzpomíná.

Pokud bude živ a zdráv, plánuje dosáhnout dvou stovek titulů. Žádná meto to však není. „ Před třemi lety jsem prodělal závažné onkologické onemocnění a od té doby si vážím každého dobře prožitého dne,“ vypráví Jan Bauer a dodává: „Záleží mi na tom, aby se mé knihy četly, líbily se, aby si z nich čtenáři odnášeli nejen příjemný zážitek ze čtení, ale i poučení o minulosti. To mi ke štěstí úplně postačí.“