Jandové se věnují basketu přes 80 let

Jméno Janda je ve sportovním prostředí na Strakonicku spojeno s bezednými koši. Milan Janda působil ve strakonickém oddíle již od žáčků, hrál zde dorosteneckou ligu, dlouhá léta hrál ve Strakonicích druhou ligu mužů. To už trénoval. Se ženami Strakonic jako kouč postoupil v roce 1992 do nejvyšší soutěže (tehdy zaskočil za Miroslava Vondřičku, který měl reprezentační povinnosti). Milan Janda trénoval i muže Českých Budějovic. Potom se mu hráči z různých klubů vrátili do Strakonic a společně vytvořili tým, který už sedm sezon úspěšně působí ve druhé lize (jednou ji i vyhrál). Jak na hřišti, tak v pozici trenéra vždy byl a je Milan Janda poctivý a pracovitý.

Potatili se oba synové, kteří oba hrají druhou ligu mužů. Martin byl i v kadetské reprezentaci, jako rozehrávač je stálou oporou mužstva. Petr až tolik nehrál, byl však vždy výborný v obraně. Basketbalovou rodinu doplňuje ještě maminka Ivana, která je také součástí druholigového týmu mužů, kde působí jako pokladnice. Je také bývalá strakonická basketbalistka a druholigová hráčka.

Milan Janda

Jak jste se dostal k basketbalu?
Tak, že většina kluků a kamarádů z naší ulice to šla do nedaleké tělocvičny ZŠ Poděbradova zkusit, a tak jsem šel s nimi. Pár zápasů a tréninků jsem v žácích odehrál také s házenkáři.

A váš největší zážitek z období, kdy jste aktivně hrál?
Za největší úspěch v aktivní kariéře hráče považuji šesté místo na Přeboru ČSSR staršího dorostu v Jaroměři.

Na kterého trenéra nejvíce vzpomínáte, kdo vám dal nejvíc?
Jako trenéry jsem poznal především dvojici Richard Bogusch a Pavel Kamaryt. Oba jsou to odborníci na slovo vzatí, kteří pro strakonický basket hodně udělali a především od nich jsem získal svůj vztah k této nádherné hře.

Bylo přirozené, že jste chtěl jednou basketbal i trénovat?
Co mne přesně vedlo k tomu, že jsem začal asi v roce 1978 trénovat basketbalový kroužek při ODPM Strakonice, to už si přesně nevzpomenu. Od té doby jsem především ve Strakonicích, dále pak v Praze – VŠ Praha – juniorky společně s M. Jindrovou a v Českých Budějovicích – muži a starší dorost – první liga mužů – tři sezony a čtvrté místo staršího dorostu na Přeboru ČR v Nymburce. Trénoval jsem prakticky všechny věkové kategorie dívčí a chlapecké. Úspěchů byla celá řada, od postupu žen do nejvyšší soutěže a nastartování více než dvacetiletého působení Strakonic v této soutěži, stříbro s reprezentací žen do 20 let na mistrovství Evropy přes čtvrté místo s dorostem Českých Budějovic na Přeboru ČR až po vítězství
s družstvem mužů SKB Strakonice ve druhé lize, což považuji za historický a možná trochu nedoceněný výsledek.

Jakou máte filozofii coby kouč?
Jsem trenér, který svoji filozofii staví především na perfektní hře v obraně a také na tom, že basketbal je velmi jednoduchá hra pro chytré hráče, které se nesnažím svazovat nějakými složitými systémy.

Bylo jasné, že oba vaši synové půjdou ve vašich stopách
a skončí u basketbalu?
Vzhledem k tomu, že se mnou v tělocvičně a v hale trávili hodně času, tak jim skoro nic jiného na výběr nezbývalo.

Co hlavně jste jim vštěpoval?
Svým klukům jsem nic jiného než ostatním hráčům nevštěpoval. Celkem brzy přišli na to, že basketbal je živit nebude, a tak bylo prioritou studium a basketbal jen koníčkem.

Především po basketbalové stránce – co byste řekl o svých synech?
Myslím, že nejen po basketbalové stránce jsou každý úplně jiný. Začnu basketem – Martin je od začátku prakticky ve všech týmech tím správným „dirigentem" hry, který občas dokáže přidat
i nějaké vstřelené body navíc. Peťa byl a je ve všech týmech především pro tu takzvanou černou práci v obraně a každý vstřelený bod je jakýmsi bonusem navíc. Obecně Martin je vyloženě společenský typ, který bez lidí kolem sebe prakticky nemůže být. Má spoustu nejrůznějších aktivit a s pocitem hrdosti zpovzdálí sleduji, jak se mu daří v profesní kariéře. Naopak Petr je daleko více uzavřený, velký rozruch kolem sebe nemá moc rád, ale čas od času nás nechá přes své poznámky nahlédnout do svého nitra. Jsem rád, že se díky studiu průmyslovky ve Volyni dostal k profesi, která ho baví a držím mu palce, aby se mu podařilo úspěšně dokončit bakalářské studium dřevostaveb.

Spočtete, kolik let v součtu se vy a kluci věnujete basketbalu?
Určitě víc jak osmdesát, přesně se to říci nedá.

Martin Janda, Petr Janda

Měli jste jasno, že chcete hrát basketbal?
Martin: Ano, i když je pravda, že v období první až třetí třídy jsem hrál i fotbal. Ale pak jsem si „musel" vybrat a basket byla první volba.
Petr: V naší basketbalové rodině jsem neměl moc na výběr, ale jsem rád, že tomu tak bylo.

V kolika letech jste se poprvé potkali s míčem?
Martin: Asi ještě v plenkách.
Petr: To mi bylo tak málo let, že si to nepamatuji.

Patřil basketbal k hlavní výplni vašeho volného času doma?
Martin: Doma ne, protože kvůli basketu jsem doma moc nebyl.
Petr: Určitě patřil. Třikrát týdně na trénink, plus každý víkend v tělocvičně buď na službě, nebo na zápase.

Trénoval vás táta, co především vám utkvělo z těchto dob?
Martin: Obrana je důležitější než dýchání.
Petr: Taťka mě trénoval, že všechno vychází z obrany.

Jaký je táta trenér – byl na vás přísnější a jak je to dnes?
Martin: Myslím, že je dobrý trenér. Jestli byl přísnější, nebo mě naopak protěžoval, nedokážu posoudit. Myslím, že se snažil být férový. Jak to dokázal, by asi měli posoudit jiní než já. Dnes? Myslím, že to je specifická trenérská pozice u velmi specifického týmu. Všichni se dlouho známe, děláme to, protože se tím společně chceme bavit. Jsme už v této chvíli asi „netrénovatelní", ale naopak i „samotrénovatelní". Z toho plyne, že teď už to taťka spíše udržuje v zajetých kolejích a aby naše lokomotiva nevykolejila.
Petr: Je to vynikající trenér. Na každého stejně přísný a dnes už není tak výbušný.

Měli jste doma vlastní koš?
Martin: Měli jsme koš 
i v pokojíku, když jsme ještě bydleli v paneláku. Sousedi
 z toho určitě měli radost.
V Katovicích máme koš na zahradě, ale v této chvíli tam spíše rezne a „rozčiluje" mamku, protože ta by si dokázala představit jinou dominantu zahrady než basketbalový koš. S bráchou jsem toho moc nenahrál. Jsem o tři roky starší, takže mě ani jeho to moc nelákalo, byl mezi námi
v mládežnických kategoriích výkonnostní rozdíl.
Petr: Pořádně jsem ho využíval tak dva roky, a to jen na střelbu.

Zahráli jste si někdy s tátou?
Martin: Pamatuji si, že jsme si s taťkou zahráli párkrát na takovém svátečním novoročním proběhnutí 
i s dalšími členy rodiny a přáteli. Z naší rodiny totiž nehrajeme basket jen taťka, brácha a já, ale mamka také hrávala. Bratránci Honza a Tomáš stále hrají, sestřenice Katka také hrála a strejda František hrával léta s taťkou a doteď si chodí za veterány zahrát.
Petr: Párkrát na tréninku.

Jaký basketbalový úspěch považujete za svůj největší?
Martin: Čtvrté místo v extralize staršího dorostu za České Budějovice. Přebíjí to
u mě i členství v mládežnické reprezentaci či jakýkoliv republikový titul s mládežnickým týmem Strakonic.
Petr: Vítězství druhé ligy mužů se Strakonicemi.

Co vám dal basketbal? A chtěli byste třeba jednou i trénovat?
Martin: Spoustu přátel!
S tím souvisí nepočitatelné množství zážitků a srandy. Pokud se nestane nic neočekávaného, tak u basketu zůstanu nejméně do té doby, než se rozpadne naše současná parta ve Strakonicích. Ta je hlavním důvodem, proč ještě hraji a dojíždím z Prahy. Trénovat? Uvažoval jsem o tom, ale v současné době jsem zaměstnán jinými věcmi, takže si to teď nedokážu představit.
Petr: Umět spolupracovat
v týmu. Chtěl bych u basketbalu zůstat ještě pár let, o trénování ale neuvažuji.

Na závěr ještě řekněte jeden
o druhém pár slov po basketbalové stránce.
Martin: Myslím, že brácha do basketu nikdy nebyl tak zapálený, jako jsem býval já. Je to stabilní člen týmu. Moc toho nenamluví a nevadí mu, že toho tolik nenahraje – to je velmi důležitá vlastnost, kterou nemá každý. Máte v něm jistotu, že bude dobře bránit, ale útočit se mu moc nechce. Ale občas dokáže překvapit, jako třeba loni trojkou a vítěznými trestnými hody v Táboře. Myslím, že nás tenkrát překvapil více než soupeře.
Petr: Martin je hráč se skvělým přehledem o hře
a schopností vnutit svůj styl
a rychlost hry i soupeři.