Chtěl jsem se ještě zeptat proč, ale opat si výmluvně přiložil prst na ústa, maličko se pousmál a krátce pohlédl na Jana Habsburského, který si právě nahýbal z číše. Dále už jsem se raději na nic nevyptával. Došlo mi, že zmíněný arcibiskup Petr není právě přítelem Habsburků.
Na lože jsme ulehli brzy, opat se omluvil, že ještě před ranní mší svatou v klášterním chrámu Panny Marie se bude s řádovými bratry modlit. Zmožen cestováním i vypitým vínem jsem usnul velice brzy. Uprostřed noci mi kdosi začal cloumat s ramenem. Otevřel jsem oči a zaslechl čísi tichá slova: „Vzbuď se a pojď se mnou!" Trochu mi trvalo, než jsem si zvykl na tmu a rozeznal na sebou siluetu mnicha s kápí přetaženou přes hlavu. Rychle jsem odhodil pokrývku, vyskočil z lože a rozespale vykoktal: „Co se děje?" „Neptej se, vzbuď své přátele a pojď!" Během chvilky bylo celé křídlo kláštera vyhrazené hostům vzhůru. Vévoda Jan dotčeně brblal, nicméně následoval se mnou podivného mnicha, který nás vyváděl z kláštera. Nic jsem nechápal, ale napadlo mě, že onen řeholník je možná totožný s tím, co mě osvobodil z vězení v krakovském Wawelu. Než jsem stačil domyslet, ozvalo se bušení na klášterní bránu, pak se její obě křídla rozletěla a na nádvoří vjeli jezdci s pochodněmi a meči. Bylo zřejmé, že jsme opustili své cely doslova na poslední chvíli. Kdybychom spali dál, stali bychom se nepochybně oběťmi nenadálého nočního útoku. „Hledejte především vévodu Jana a toho mnicha, co ho doprovází," velel německy pochopům jejich velitel. „Nikoho nešetřete!"
Sotvaže Jan Habsburský pochopil, co mají noční útočníci v úmyslu, zavelel své družině a nečekaně ze tmy je napadl. Vévodovi druzi byli sice bez koní, ale neznámé ozbrojence přesto zcela zaskočili. Stačil jsem vnímat blýskání zbraní ve světle pochodní, třeskot mečů, jak narážely na sebe, a tlumené výkřiky. Šarvátka byla krátká. Jakmile se několik útočníků znenadání ocitlo na zemi a dobře mířené rány meči ukrátily jejich život, zbývající se obrátili na útěk, jako vítr prolétli rozraženou klášterní branou a zmizeli ve tmě tak náhle, jak se znenadání objevili. „Tak to bychom s pomocí boží měli," oddechl si zpocený vévoda, když zasouval svůj meč do pochvy.