Proto jsem hledal pomoc také na dvoře Vladislava Lokýtka. Jenže ten zakrslík má svých starostí dost a zatím z celého Polska ovládá jen Krakovsko a svoje Kujavsko. Velkopolsko i Mazovsko mu jeho piastovští příbuzní stále upírají. Ach ti rozhádaní Poláci! Ani na svém králi se nedokáží shodnout!"
Naslouchal jsem mladému Habsburkovi a neodbytně mě přitom trápila otázka, proč mě vlastně osvobodil z vězení ve Wawelu. Ale ten hrdopýšek, jako by četl mé myšlenky, hned dodal: „Jistě vás teď, otče Bartoloměji nebo spíše pane Voku, zajímá, proč jsem vážil tu námahu, abych vás dostal z vězení. Především nebyl jsem to já, ale jakýsi mnich, který za mnou přišel a nabídl mi, že vás odtud zachrání…"
„Vy znáte toho mnicha?" zeptal jsem se zvědavě. „V životě jsem ho před tím neviděl a co je ještě zvláštnější, zmizel, jakmile vás vyvedl z hradu," odpověděl mi Jan Habsburský a s chutí se zakousl do kusu opečeného masa, které za tím pro nás připravilo ono do houně zahalené vesnické děvče. S mimořádnou chutí jsem ho napodobil, vždyť to po mnoha dnech bylo vlastně moje první pořádné jídlo.
Mladé selce po úvodním úleku zjevně otrnulo a jak se mi alespoň zdálo, pohybovala se bez jakékoliv ostychu mezi hladovými rytíři, ba klidně se od nich nechávala štípat do pozadí. Zdálo se mi dokonce, že se jí podobné zacházení zamlouvá. S přípravou pokrmu jí pomáhala zamračená vrásčitá babice, která se odkudsi vynořila, snad její matka. Dokonce k mému překvapení vytáhla soudek pálené vody, o níž jsem se domníval, že jí umí připravovat pouze ve Vlaších. Vpravdě ohnivý nápoj rozlévala do hliněných pohárků a celá vévodova družina si ochotně přihýbala. Protože jsem znal záludnost takového nápoje, s díky jsem ho odmítl, zato mnohému z rytířů se po prvním doušku pořádně zkřivil obličej. Víc než ohnivá voda mne zajímal onen tajemný mnich, jemuž jsem vděčil za svou šťastně nabytou svobodu.
„Když jsem na nádvoří Wawelu zaslechl, že pátráte po vrahovi mého vlastně bratrance krále Václava Třetího, napadlo mě, že bych vám mohl pomoci," pokračoval zatím Jan Habsburský ve svém vysvětlování. „Co víc, mohli bychom spojit síly. Úplnou náhodou jsem narazil na mnicha, který mi sice zatajil svoje, zato se nabídl, že dokáže otevřít dvéře i těch nejstrašnějších žalářů. Leč jak se záhadně objevil, tak také záhadně zmizel. Tak ani nevím, zda byl skutečný, nebo to byl jenom duch."
Habsburka však mnichovo tajemství zjevně netrápilo. Po slově „duch" se hlasitě rozesmál, jakoby řekl nějaký povedený vtip a mělo bylo zřejmé, že víc se od něj o svém tajemném zachránci nedozvím. Nicméně nechápal jsem, proč bych měl s vévodou spojovat síly a řekl jsem to nahlas. Jan náhle zvážněl a tiše řekl: „Protože já, na rozdíl od vás, vím, kdo za tou vraždou v Olomouci stojí a jsem i se svými přáteli odhodlán ten hanebný čin ztrestat."
Po těchto slovech mě zatahal za kabátec a vedl ven zjevně proto, abychom byli sami a mohli nerušeně mluvit mezi čtyřma očima.