Jan Habsburský přistoupil k ohništi, velkou dřevěnou lžící cosi nabral z kotle nad ohněm, ochutnal a pak to vyprskl na zem. „Jen abys nás neotrávila, ty malá čarodějnice!" vzkřikl za děvčetem, které zatím zmizelo ve tmě. Díval jsem se na vévodu a všiml si, že je velice mladý, na tváři mu ještě nerašil vous, ale jen hebké chmýří. Odhadoval jsem, že je asi tak starý, jako byl zavražděný Václav Třetí. Ale podobně jako českému králi i Janovi sebevědomí rozhodně nechybělo.
„Otče Bartoloměji, musíte se převléci. V té vaší kutně vypadáte s prominutím jako hastroš. Vidím, že vám jí pořádně prokousali myši. Asi vám dělali společnost ve věži Wawelu, že?" Vévoda se bujaře rozesmál, jakoby se mu povedl nějaký vydařený vtip. Pak houkl na jednoho ze svých společníků: „Rudolfe z Wartu, přines mi můj vak! Jistě se tam něco najde pro našeho přítele cisterciáka!" A tak jsem navzdory řádovým slibům, že už nikdy neobleču roucho šlechtice, chtě nechtě vzal na sebe zelené nohavice a pěkný vyšívaný kabátec, o pohodlných škorních s jezdeckými ostruhami ani nemluvě. Nakonec jsem si musel ještě připnout k opasku meč a byl opět takřka dokonalým kavalírem jako kdysi před svým noviciátem.
„Náramně vám to sluší, otče Bartoloměji," pochválil mne Jan Habsburský a jeho společníci se souhlasným mručením přikyvovali. Jen si ještě nasaďte klobouk, aby vám zakryl vaši tonzuru." S těmito slovy mi podal neforemnou hučku. Když jsem ho poslechl a nasadil si ji na hlavu, spráskl rukama: „Nyní jste dokonalý rytíř, jak má být!"„Však jsem také rytířem kdysi byl…" namítl jsem hrdě. Chtěl jsem ještě cosi dodat, ale mladý vévoda mě to nenechal domluvit a prohlásil: „Vím, všechno o vás vím!" Po těchto slovech se přede mnou s rozmáchlým gestem maličko uklonil a otočil se ke své družině: „Pánové, dovolte, abych mezi námi přivítal hraběte Voka z Rožmberka!"
Užasl jsem, odkud mne zná, ale Jan mě nenechal dlouho rozvažovat a sám hned dodal: „Však jsem pobýval v Praze a po matce pocházím z královského rodu Přemyslovců!" „Pak ovšem jste…" Vévoda mě s úsměvem přerušil: „Synem princezny Anežky, sestry zvěčnělého krále Václava Druhého! Mým otcem byl pak vévoda Rudolf toho jména druhý, syn římského krále Rudolfa z rodu Habsburků. Současný římský král Albrecht je můj strýc. Bohužel můj otec zemřel ještě před mým narozením a když pak v mých šesti letech odešla na věčnost i ona, strýc mi upřel její vdovské statky a veškeré majetkové nároky. Po právu bych teď měl, jakožto po matce přemyslovského rodu, usednout na český trůn. Ale Albrecht tam hodlá dosadit svého syna Rudolfa. Prý je nyní české království odumřelým říšským lénem a jako zvolený římský král s ním prý může zacházet, jak chce.