Ukázal na mne prstem a jeho pohybem mě přivolával k sobě. V první chvíli jsem se domníval, že mne snad přišel vyzpovídat před popravou. Okamžitě mi přešel mráz po zádech a krve by se ve mne, jak se říkává, nedořezal. Ale když nepřestával kývat prstem, vstal jsem z hromádky rozprostřené zetlelé slámy a popošel k němu. Mnich zašel dále do chodby a znovu mne přivolával prstem. I vyšel jsem tedy z cely a následoval ho. Všude bylo ticho, jen v jednom zákrutu chodby podřimoval na zemi strážný.
Tiše jsem prošel kolem něho a vzápětí uviděl nad hlavou noční nebe plné hvězd. Kdesi pod mýma nohama šuměla řeka Visla. Byl jsem volný a mohutný temný Wawel se vypínal za mými zády jako nevyřčená hrozba.
Rozhlédl jsem se po mnichovi, ale nikde ho neviděl. Zato od řeky na mne kdosi česky zavolal: „Otče Bartoloměji!" Seběhl jsem rychle na břeh a spatřil skupinku jezdců s jedním koněm navíc. „Rychle, vyskočte do sedla!" povzbudil mě rytíř v černém plášti a se stříbřitě lesklým pancířem na prsou. Nerozmýšlel jsem se a jak nejrychleji mi to mé vězněním zesláblé tělo dovolilo, jsem se vydrápal na hřbet volného koně. Poté Jan Habsburský, neboť tím rytířem v černém plášti byl on, zvolal německy: „Vzhůru!" Během chvilky jsme se přenesli po mostě přes Vislu a brzy nechali Wawel i Krakov daleko za sebou. Držel jsem se ze všech sil uzdy a letěl spolu s ostatními kamsi do neznáma.

IX. Bratr Bartoloměj se dozvídá o tajném rozhovoru krále Albrechta

V obavě z možných pronásledovatelů jsme pádili na koních takřka celou noc. Teprve k ránu, když jsme právě projížděli jakousi spící vesnicí, dal Jan Habsburský zastavit. Seskočil z koně, hrubě vpadl do jedné chalupy, odkopl dorážejícího psa a začal poroučet: „Všichni ven! Udělejte místo panstvu!" Zatímco rozespalí venkované polonazí nebo jen v košilích před ním prchali do přilehlé stodoly, chytl vévoda jednoho rozcuchaného mládence za krk a zavelel: „Ty se nám postaráš o koně! Vytřeš je do sucha a dáš jim napít!" Pak si přitáhl za bradu mladičkou světlovlasou dívčinu, jedním škubnutím z ní strhl košili a začal ohmatávat její obnažené prsy. „A ty," pravil nakonec, „nám připravíš něco k snědku!"
Byl jsem trochu na rozpacích nad jeho pyšným a neurvalým chováním, chtěl jsem děvče odškodnit několika stříbrnými grošíky, ale shledal jsem, že o měšec i o svou dýku jsem už dávno přišel. Patrně se jich zmocnili Lokýtkovi zbrojnoši. Prošel jsem tedy za ostatními rytíři do světnice, v níž uprostřed hořel oheň a podlahu tvořila udusaná hlína. Když jsem míjel takřka nahé děvče, podal jsem ji alespoň houni z lavice a pravil: „Zakryj se dítě a odpusť pro lásku boží!"