Pronesená slova se však setkala s odporem dalšího z válečníků: „Cože, Habsburk? Nikdy! Vždyť na rukou Albrechtova otce lpí právě Otakarova krev. Kdežto Jindřich je manželem Anny ze slavné české panovnické dynastie Přemyslovců, rodu svatého Václava. Pokud bude boj, podpořím Korutance!" Rytíř se mocnou ranou udeřil do plechového pancíře na své hrudi, uchopil svůj korbel a zhluboka se napil piva.
Celý zkormoucený jsem seděl vedle norimberských kupců a pošilhával po svých hádavých krajanech. Snad nás nečeká další válka, snad nezkříží meče příznivci Habsburka a Korutance, ale převáží rozvážný úsudek a společný zájem na zemském míru. Stejné obavy jsem však měl i o královnu Violu. Snad jsem ji neměl tak narychlo opouštět. Kdo ví, jaký bude nyní její osud, když je její manžel mrtev a její otec přešel k našemu nepříteli a uchvatiteli polské koruny?! Se sestrou svého chotě a novou královnou Annou nikdy příliš nevycházela a těžko říci, jak s ní teď bude naloženo. Zřejmě se bude muset v rozpuku svého mládí uchýlit do některého ženského kláštera a zasvětit život Ježíši Kristu. Najdu ji ještě někdy? Má ještě vůbec smysl plnit její přání a pátrat po tajemném vrahovi Václava Třetího? S podobnými smutnými myšlenkami jsem ulehal na lůžku v hostinci, zahrabal se do ovčích houní, naslouchal hlasitému chrápání svých spolunocležníků a dlouho nemohl usnout.
Ráno bylo jako vymalované. Modré nebe se zrcadlilo na hladině řeky Olše a vábilo do zelených rovin Malopolska. Vrcholící léto pozlatilo pole žita a pšenice a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě ne tak dávno se tu měla odehrát bitva o korunu polského krále, ornice měla být zdupána kopyty koní a dřevěné vesnice s doškovými střechami spáleny až do samých základů. Na další cestě jsme však nejen vídali žence pilně se ohánějící kosami a srpy, ale čas od času také míjeli houfce ozbrojenců a rytířů, kteří nás naštěstí nechávali na pokoji. Navzdory tomu, že Malopolsko uniklo bitvě, v zemi nebyl klid.