Jsi totiž podělaný strachy!" A zasmál se, jakoby se mu povedl nějaký mimořádný vtip. Jako šlechtice mne jeho chování krutě uráželo, ale jako řádový bratr jsem je přijímal s odevzdaností a trpělivostí. „Děj se vůle Páně," říkal jsem si v duchu, málem už smířen z představou, že budu obviněn z vraždy krále Václava Třetího.
Temná chodba ústila do veliké síně jasně ozářené ohněm z kovářské výhně a černými pochodněmi zasunutými do kovových konzol v hrubých kamenných zdech. Mihotající plameny vytvářely pohyblivé stíny na klenbách, podivných kladkostrojích s řetězy zavěšenými od stropu a dřevěnými žebříky. Pod velkým vyřezávaným krucifixem seděl za vysokým stolem vyzáblý kněz ve špinavé sutaně a s jakoby pomačkaným obličejem spíše připomínajícím ďábla než božího sluhu. Cosi pomalu psal na pergamenový list a každou chvilku odklepával inkoust ze svého pera na podlahu. Nejhorší pohled mne však teprve čekal. V záři kovářské výhně se totiž objevil obrovitý, do půl těla obnažený muž s hlavou zakrytou jasně červenou kápí. Už jen jediný pohled na něj vyvolával strach. Nepochybně to byl sám zdejší mistr kat.
„Kdo jsi?" zaskřehotal vyzáblý kněz přísně.
„Bratr řádu cisterciáků z kláštera Aula regia a zpovědník královny Violy," odpověděl jsem popravdě. „A vrah Václava Třetího, krále českého a polského a markraběte moravského!" doplnil mne vyslýchající vítězně, jakoby právě nalezl skutečného pachatele ohavného zločinu.
„Nejsem vrah. Vždyť v den vraždy jsem byl ještě v Praze!"