Jak dokážu, že mě posílá královna? Podíval jsem se na malíček své levé ruky. Královnin prsten na něm stále byl. Snad mi pomůže. S těmito slovy jsem přivolal oba koně mrtvých zbrojnošů, které jsem se rozhodl ponechat v nejbližším hostinci. Doufal jsem, že narazím na příjemnějšího a méně nebezpečného hostinského než minulou noc. Snad mu oba koně prodám. Co bych s nimi jinak dělal?!
Jel jsem pomalu, pečlivě jsem se rozhlížel, hladil jílec meče mrtvého Heřmana v obavě, zda někde nečíhají nějací další lapkové a na ztracenou listinu jsem už takřka zapomněl. V duchu jsem se modlil a prosil Boha, aby mě šťastně vyvedl z temného světa vražedných nástrah, z divokých, jen obtížně prostupných lesů, v nichž nalezli svůj domov zaprodanci ďábla. Včera jsem byl nucen zabít, dnes jsem přišel o dva královské zbrojnoše, s nimiž jsem se ledva stačil seznámit. Už nikdy si s nimi nepopovídám o zázračném kopí svatého knížete Václava! Snad je to všechno jen zlý sen, z něhož jedno ráno procitnu. Jenže sen to nebyl a ledová ruka obav sevřela mé srdce…

V. Bratr Bartoloměj se setkává s údajně mrtvým Konrádem z Botenštejna

Královské město Olomouc, někdy sídlo údělných knížat, nyní sídlo biskupovo, mě uvítalo třemi šibenicemi na pahorku před hradbami. Visely na nich už polorozpadlé a ošklivě páchnoucí mrtvoly, kolem nichž se vznášela hejna much.