Pokud však budou i ostatní čeští předáci podobně nenasytní jako můj otec, nevzejde z toho nic dobrého a Rudolfa přijde svatováclavská koruna pořádně draho. A to ještě netuší, že zatím od Kladska přijíždí lesy Sudetských hor hlouček jezdců doprovázejících jeho bratrance, který si rovněž chce činit nároky na český trůn. Byl jsem proto zvědav, jak se budou oba habsburští bratranci chovat při vzájemném setkání. Jana jsem už trochu poznal jako ctižádostivého mládence, který však nepostrádal i jisté dobré vlastnosti. Rudolfa, jenž měl mnohem větší předpoklady pro to, aby se stal králem, jsem dosud neznal a byl jsem proto až hříšně zvědavý, jaký vlastně je.
Kraj se oblékl do hnědých a zlatých barev. Podzim pokročil a hlásil se ostrým studeným větrem, častými přeprškami a rozblácenými cestami, na nichž se našim koňům bořila kopyta. Před hradbami Hor Kutných, zčásti ještě pobořených z doby, kdy je obléhal Rudolfův otec římský král Albrecht, nás zastavila skupinka německy hovořící rytíři, nepochybně stráž budoucí krále Rudolfa Habsburského. Vévoda Jan, který něco takového předpokládal, se pro tuto příležitost náležitě vystrojil. S černým pláštěm splývajícím z ramen a lesklým stříbrným pancířem na prsou jim vyjel vstříc a pánovitě se na ně rozkřičel. Celý výjev jsem pozoroval zdálky a nerozuměl proto slovům, která zazněla, nicméně na rytíře zapůsobila tak, že se k vévodovi chovali s největší uctivostí a uvolnili mu cestu k městské bráně.
Jan na nás zamával rukavicí a my jako jeho družina ho důstojně následovali. Hory Kutné měly ještě daleko k pozdější výstavnosti, ale i tak už dávaly očividně najevo svoje bohatství vzniklé z kutání stříbra. Mnoho domů bylo ještě pouze dřevěných a narychlo zbudovaných, ale mezi nimi už povstaly i výstavné kamenné paláce, které si nezadaly s podobnými v Praze, hlavě království. Nad střechami ze štípaného šindele se zvedala věž svatojakubského chrámu, na níž se právě rozezněly zvony. Byla to zřejmě jen náhoda, nicméně vypadalo to, jakoby hlaholily na naši počest.
Rytíři, kteří nás zastavili před hradbami, nás dovedli až k domu královského mincmistra. Před ním postávaly skupiny vojáků a hloučky zvědavců, u zábradlí jsem napočítal téměř dvacet přivázaných koní. Sotvaže jsme sesedli a začali si protahovat nohy za dobu dlouhé jízdy trochu odvyklé chůze, otevřela se vrata, z nichž vyšla řada černožlutě oděných trubačů. Rozestoupili se na obě strany, přiložili své nástroje k ústům a zaduli. Za zvuku trub se tak před námi objevil nápadně vysoký a poněkud pobledlý mladík s protáhlým přísným obličejem, oblečený v jasně červeném kabátci. Doprovázel ho rozložitý tlouštík, v němž jsem poznal nejvyššího maršálka království Tobiáše z Bechyně, a k mé velké radosti i můj otec, Jindřichem z Rožmberka.