„Babské žvásty," pomyslel jsem si, ale neřekl to nahlas. Za to jsem sáhl do své mošny, abych dal stařeně grošík, ale ona ho k mému nemalému překvapení odmítla. „Od tebe nesmím nic vzít. Jsi poznamenaný." „Alespoň ti požehnám," nedal jsem se odbýt. „Ne. Jeď raději. Ty budeš dotýkaný ďáblem a nemáš právo žehnat!" „Jak chceš, babo!" Rozhořčeně jsem se vyhoupl na svého koně, stiskl ho koleny a ani se neotočil. „Hodně štěstí, mnichu. Budeš ho potřebovat," volala cikánka za mnou.
„Je to stará čarodějnice. Ještě nás mohla uhranout," stěžoval si Ondřej, když už jsme byli dávno za hradbami Čáslavi. „Ale nechtěla peníze. To je divné," mudroval jsem. „Otče, neznáte tyhle podvodnice," ozval se Heřman. „Naoko nechce peníze a kdo ví, zda se už na cestě nečíhají její kumpáni, aby nás o groše pěkně obrali." Po těch slovech potěžkal svůj meč. „Ale jen ať si něco zkusí. Však bychom jim dali na pamětnou." „S tou tmou v našich očích mě dost popudila. Měli jsme jí za to spráskat!" Vykřikoval Ondřej. „Ale přátelé," napomínal jsem zbrojnoše. „Snad byste nedali na nějaké čáry cikánské vědmy." „Čáry nečáry, docela mě ta její slova leží v hlavě," postěžoval si Heřman. „Kdo ví, co tím myslela a proč věštila jenom vám," rozumoval nahlas. „Co když na jejích slovech přece jen něco bude a nás čeká záhuba a smrt?"
Tak a podobně jsme se bavili a cesta nám zvolna ubíhala. Už jsem neměl z jízdy v koňském sedle takové uspokojení jako včera. Zvolna mě začal pobolívat neustálým natřásáním odřený zadek a docela bych býval uvítal, kdybychom na chvíli zastavili a svlažili se v nějaké říčce či potoku. Ale mí společníci byli neúnavní a já nehodlal před nimi projevovat nějakou slabost či změkčilost. K večeru jsem to už nevydržel a u jednoho potůčku vyzval Ondřeje a Heřmana ať jedou napřed, že si musím cosi upravit na koňském postroji. Oba zbrojnoši projevili sice značnou horlivost a chtěli mi sami pomoci, ale já je odehnal, sesedl z koně a díval se, jak mizí mezi stromy. Konečně jsem osaměl na sluncem prozářeném palouku a pospíchal k potůčku zurčícímu mezi balvany. Vyhlédl jsem si místo, kde se potok trochu rozšiřoval a vytvářel malou tůňku. V mžiku jsem si vykasal sutanu, přidřepl a namočil své trpící pozadí. Voda byla příjemně chladivá a mě se slastně ulevilo. Nechci se rouhat, ale zdálo se mi, že takřka slyším andělské kůry. Ve skutečnosti to však byl jen bzukot lesních včel.
Byl bych v této ryze intimní poloze vydržel ještě chvíli, kdybych najednou neuslyšel kdesi zepředu, ve směru, kudy pokračovali v jízdě mí průvodci, divoký křik. Rychle jsem se vymrštil z potoka, stáhl sutanu a vyhoupl se do sedla svého koně. Hlavou mi prolétla myšlenka na to, co se mým zbrojnošům stalo. Zakrátko jsem se to měl dozvědět. Spatřil jsem ležet na cestě Heřmana a z prsou mu trčel opeřený šíp. Jediný pohled mi stačil ke zjištění, že je mrtev.
O kus dál stál na zemi Ondřej a oháněl se mečem proti hloučku otrhanců, kteří na něj doráželi kopími, sudlicemi a sekyrami. Pobídl jsem koně ke cvalu a vyrazil proti nim. Na poslední chvíli uskočili a jeden z nich se po mně ohnal kopím tak, že málem zranil mého oře. Vytáhl jsem dýku, která mi včera v noci zachránila život. Ale tentokrát bylo zřejmé, že s ní příliš nepořídím.