Ale protože slunce ještě stálo vysoko na obzorem, zavrhl jsem tuto myšlenku a pokračovali jsme dále v jízdě.
Co chvíli jsme nyní potkávali kupecké povozy či koňmi tažené žebřiňáky s nákladem sena nebo snopů k výmlatu a sami se stávali předmětem zvědavých pohledů. Kam asi míří ta podivná trojice jezdců – mnich a dva zbrojnoši? Pokládali si jistě mnozí z těch, které jsme míjeli, otázku. Vezou snad nějaké poselství nebo jde o nějaké vyjednavače? Sami mí průvodci nevěděli nic o mém poslání a ani se o něj nezajímali. Jak jsem vyrozuměl z jejich řeči, dávali si naši cestu do Olomouce do souvislosti s královou vraždou, ale o nějakém pátrání po vrahovi jim nikdo nic neřekl. To byla pouze věc královny a moje.
Den byl mimořádně teplý a protože už jsem se přestal obávat, že by snad Jindřich Korutanský za námi někoho vyslal, aby nás zadržel, nijak jsem nespěchal a nechtěl zbůhdarma uštvat naše koně. A tak se stalo, že proti původním předpokladům jsme k večeru nedorazili k hradbám Čáslavi, ale soumrak nás zastihl v místech, kde cesta procházela hlubokými bukovými lesy. Když už se takřka zešeřilo, spatřili jsme na palouku stavení zpola kamenné, zpola ještě dřevěné a opodál roubený seník. U studny postával shrbený muž s dlouhými zrzavými vousy, nerudným pohledem a s nápadnou jizvou na čele.
„Hej, člověče," zvolal na něj Ondřej, „můžeme u tebe pojíst, opatřit své koně a přenocovat?" Chlapík po těch slovech rozjasnil tvář, uctivě se uklonil a chraplavým hlasem zvolal: „Jen račte, vzácní pánové. Můj hostinec je vám k dispozici. Nemohu vám sice nabídnout takové pohodlí, na jaké jste dozajista zvyklí, ale snad se dokážete trochu uskromnit a pomůžete chudákovi vydělat nějaký ten grošík." Sesedli jsme s koní, Heřman se chopil opratí a vedl koně do stáje, aby je napojil, nakrmil a vyhřebelcoval. Já s Ondřejem jsme vstoupili do velké místnosti, která byla jídelnou a kuchyní zároveň. Nad velkým ohništěm uprostřed místnosti byl na řetězech zavěšen kotel, kolem něhož se motala prostovlasá ženština s dlouhými vlasy barvy špinavé slámy.