„Vím,“ řekl stručně Valdštejn. „Dám za něj odsloužit zádušní mši. Dál!“
„Sasové jsou tedy dost vzdáleni a nemohou přijít Švédům na pomoc.“
„Výtečně. Obklíčíme je a u Stínavy je zaženeme do pasti.“ Valdštejn se sklonil nad mapou a ukazoval, kudy potáhnou jednotlivé sbory. „Hlavně musí být přesun co nejrychlejší. Ještě dnes vyrazíme.“
Trčka nevycházel z údivu. Domníval se, že Valdštejn čeká na nejpříhodnější okamžik, aby přešel na švédskou stranu, a nejdou se dozvídal, že hodlá Švédy napadnout. Mírně zakroutil hlavou a poslušně šel předat vévodovy rozkazy. Zato Piccolomimi byl ve svém živlu. Předcházející podezření byla ta tam, nyní vyrazí do boje. Horkokrevný Ital by rázem ve svém živlu. Srdce mu vzrušeně tlouklo v radostném očekávání příští bitvy a jak věřil, slavného vítězství.

V celém vojenském ležení nastalo horečné bourání stanů a balení. Cožpak prostí vojáci, ti si sbalili jen pár svršků a mohli se vydat na pochod, ale důstojníci bývali zvyklí tábořit s veškerým pohodlím a bourat jejich stany a nakládat všechny věci, které si brali do pole, nebylo nic jednoduchého. Jejich sluhové se přitom zpravidla pořádně zapotili. Všechno museli pečlivě zabalit a naložit na vozy, zajistit tažné koně, po nichž bývala vždycky velká sháňka. Nejvíce toho samozřejmě měl s sebou Albrecht z Valdštejna, kterého nedoprovázel jen oddaný komorník Fabricius, ale hned celá rota sluhů a samozřejmě je osobní lékař doktor Adam Borna z Prusínovic a dvorním astrolog Giovanni Senni se všemi svými přístroji potřebnými ke sledování hvězd. Navíc vévoda míval sebou spoustu amuletů, v jejichž účinnost sice příliš nevěřil, nicméně nebyl si jist, zda by se nemohly hodit. V jeho výbavě včetně nábytku nechyběli ani talíře z čínského porcelánu, benátské číše, stříbrné příbory a dokonce jeden zázračný pohár, který se měl zakalit, pokud by do něho někdo nalil otrávený nápoj nebo nakapal jed. Vévoda ho sice příliš neužíval, ale vzhledem k jeho stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu, měl silné podezření, že už otráven byl. Nemohl se přitom zbavit pocitu, že tou travičkou byla právě jeho uprchlá milenka Anna Marie ze Švamberka. „Hřál jsem si hada na prsou,“ pomyslel si v duchu a hned tyto myšlenky zase odháněl a celým svým srdcem toužil po této krásné, statečné a trochu tajemné dívce.

Ale na dlouhé rozvažování neměl čas. Pokud ji měl ještě spatřit, musel s vojskem vyrazit co nejdříve na pochod. Sice bylo by jednodušší poslat za ní rychlé zvědy, kteří by ji na cestě dostihli a přivlekli zpět, jenže něco takového nemohl připustit. Tím by se totiž jedině prozradil. Valdštejn však netušil, že Piccolominiho zajatec Štěpán Hodický z Hodic byl připraven promluvit, aby si zachránil krk. Jakmile se vojsko dalo na pochod, byl každý zajatec přítěží a Piccolomini už myslel na to, jak se ho rychle zbavit.
„Generále, co s naším zajatcem?“ otázal se rytmistr Vít Pachta.
Piccolomini se na chvíli zamyslel a pak učinil ukazovákem pravé ruky výmluvný pohyb pod svým krkem.
„Ale je to zřejmě šlechtic!“ troufl si oponovat Vít Pachta.
„Ale švédský zvěd a za to je všude ve všech armádách jediný trest.“
„Jak si přejete, generále,“ pokývl hlavou rytmistr a pospíchal, aby dal příslušný pokyn svým podřízeným.
Štěpán, sotvaže spatřil císařské mušketýry, kteří vstoupili do stanu, v němž byl vězněn, pochopil, kolik uhodilo.
„Milost!“ zaškemral zoufale. „Vyřiďte generálovi, že mu mohu být užitečný. Vím o zradě ve vašem vojsku!“