„Snad to nebude nic vážného?“ polekal se generál.
„No, samozřejmě se mohu mýlit. Nemusíte se hned znepokojovat,“ pospíchal celou záležitost zamluvit jezuita.
Ještě spolu v kapli chvíli setrvali a skutečně se spolu pomodlili, jak původně páter Diego sliboval. Při loučení Piccolomini nadšeně políbil knězi ruku a plný radostných nadějí na vlastní krásnou budoucnost se konečně vydal do krčmy U Zlatého korbele. Cestou potkal onoho císařského posla, na něhož ho jezuita upozorňoval. Dlouze se za ním zadíval a v duchu si říkal: „Dám si na tebe pozor, ptáčku. Však já z Valdštejna dostanu, kdo jsi, a jestli ne z něj, možná to zařídím nějak jinak.“ Ale v dané chvíli měla generálova žízeň přednost.
„Hej, zastav se, mladíku!“ ozval se Anně Marii za zády mužský hlas zvyklý poroučet.
Otočila se a spatřila robustní postavu generála Ottavia Piccolominiho. Zdvořile se zastavila a zeptala schválně co nejhrubším hlasem, jakého byla schopna: „Co si přejete, generále?“
Piccolomini se na ni se zájem podíval. „Takový pěkný mladý muž,“ prohodil a maličko se ušklíbnul. „Tebe asi ženy příliš nezajímají, co?“
„Proč si to myslíte, generále?“ Anna Marie znejistěla a posunula si klobouk více do čela, aby jí nebylo na zámecké chodbě příliš vidět do obličeje.
„Jak se má generál Jan Matyáš Gallas? Přijel jsi přece od něj, nebo se snad pletu?“
„Pokud vím, má dost práce s doplňováním a organizováním svého sboru.“
„Teď je v Praze?“ zkoušel Piccolomini věrohodnost posla.
Anna Marie však hned pochopila, že jde z jeho strany o chyták a už dříve poučena Valdštejnem odpověděla: „Přece leží u Míšně, generále.“
Piccolomini se maličko pousmál a přikývl: „Aha, zapomněl jsem.“
„Nyní mi, prosím, generále, dovolte odejít.“
„Ale jistě, běž, kam je ti libo.“ Však tě mí lidé nespustí s očí, dodal v duchu. Zdá se, že je to opravdu Gallasův posel, ale kdo ví. Otec Diego mu říkal, aby si na něj dal pozor a byl ve střehu. Jistě mu to nepovídal tak docela zbytečně. Něco se mu na tom mladém poslovi nezdálo, ale dost dobře nevěděl co.
Anna Marie se okamžitě vydala zámeckou chodbou k Valdštejnově pracovně. Srdce jí vzrušeně tlouklo, dobře si uvědomovala, že Piccolomini má jakési podezření. Musí bezpodmínečně ještě ten den odjet. Ale k tomu, aby mohla zmizet z Jičína, potřebuje vévodův dopis pro Thurna s návrhy termínu schůzky se zmocněnci Švédů a českého exilu. Vpadla jako vítr do Valdštejnova předpokoje. Narazila však na dva Piccolominiho mušketýry a komorníka Fabricia.
„Lituji, Jeho Jasnost vás teď nemůže přijmout,“ uslyšela z jeho úst, sotva jí spatřil.
„Ale já musím…“
„Omlouvám se, ale Jeho Jasnost mi přísně nakázala, že nemám nikoho vpouštět.“
„Dnes odjíždím zpátky za generálem Gallasem, mám před sebou dlouhou cestu…“
„Budete muset počkat,“ pokrčil komorník rameny a Anna Marie se tedy otočila a vyšla zpátky na chodbu. Co teď, přece neodjede bez dopisu? Chtě nechtě si uvědomila, že po prvním dnu, kdy jí v lese vévoda vyznal lásku, se s ním už prakticky nesetkala. Přitom se v Jičíně děly věci velice podivné. Valdštejnova manželka Isabela Kateřina odjela i s dcerou do Vídně a doprovázel je ten jezuita páter Diego. Proč tak najednou? Došlo snad mezi vévodkyní a vévodou k nějaké roztržce? Ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se v nejbližších dnech měl Valdštejn vydat v čele svého vojska do Slezska, jak to, alespoň oficiálně, plánoval. Od odjezdu toho podivného španělského kněze, který prý je císařovým zpovědníkem, měla pocit, že je sledována. Přítomnost Bonifáce a Matese jí sice dávala určitou jistotu, ale vévodovu chování nerozuměla. Byla by ochotná se vsadit, že po manželčině odjezdu se v noci pokusí vniknout do její ložnice, vždyť tehdy v lese mu četla na očích, že po ničem netouží víc, než se s ní milovat. Sama sice ještě nebyla rozhodnutá, zda se mu podvolí, ale jeho zájem o ní byl zcela zřejmý. Miluje jí, o tom není sporu a její ženské ješitnosti jeho láska lichotí. A nejednou nic. Spějí sice pod jednou střechou, ale každý v jiném křídle zámku. Pro něho by přece nemusel být problém nějak to zařídit, aby jí buď povolal k sobě nebo tajně pronikl do jejího pokoje. Vzpomínala na Prahu, kdy ho spatřila poprvé. Tehdy mu stála za to, aby oklamal své strážce a vydal se za ní do Saského dvora. A to byl zraněn a chodil o holi. Co se to s ním stalo? Anna Marie tomu nerozuměla, její jindy spolehlivě fungující ženská intuice tápala v temnotě.
Rozhodla se, že si vyjede za Jičín, ale záhy za sebou spatřila hned tři husary na koních. Zahnula ze silnice do lesa, do míst, kde tehdy byla s Albrechtem, ale ti tři jezdci jeli v dohledu stále za ní. Protože nablízku nebyli Bonifác a Mates, dostala strach a vydala se zpátky do města. Sama odvedla koně do stáje a pal bloudila pěšky po zámeckém parku, ale i tentokrát se hned čtyři nenápadné stíny na ní doslova přilepily. Nebylo pochyb, někomu záleží na tom, aby byl ohlídán každý její krok.
Vrátila se tedy zpátky do zámku a znovu se pokusila sejít s vévodou. Ale i tentokrát byl Fabricius neoblomný.
„Řekněte Jeho Jasnosti, že s ní musím naléhavě mluvit.“
„Generál Piccolomini mi přikázal…“
