„Ale…,“ Piccolomini nakousl větu, jenže kněz ho nenechal domluvit.

„Nic mi nevysvětlujte, generále. Žádná obezřetnost není dost velká, jsme-li uprostřed války. V každém případě vévodovo chování vyvolává nejedno podezření. Nemyslím si, že by se vědomě něčeho dopouštěl, od toho mě chraň Bůh, nerad bych Jeho jasnosti křivdil, v každém případě jste za něj jako velitel jeho osobní stráže odpovědný a to ve všech směrech.“

„Co si pod tím představujete, pátere?“ zeptal se trochu překvapeně Piccolomini, jemuž samozřejmě nedošlo, oč jezuitovi jde.

„Podívejte, jistě jste si nemohl nevšimnou například zvláštního napětí mezi vévodou a vévodkyní, mimochodem paní Isabela Kateřina se mnou dnes odjíždí do Vídně. Takové náhlé rozloučení manželského páru je jistě překvapující. Třeba jde jen o náhodu, nicméně… Právě vy z titulu své funkce byste o této záležitosti měl vědět víc…“

„To je přece ryze soukromá věc Jeho jasnosti. Každý se občas dostaneme do nějakého rodinného konfliktu…“

„Jistě, jistě,“ pokývl hlavou páter Diego, „ale Valdštejn je vrchním velitelem císařského vojska. Tím pádem je to něco jiného. Jeho rodinné záležitosti jsou tak vlastně záležitostmi celé říše.“

„Důstojný otče, přece nechcete, abych dal vévodu špehovat!“ bránil se Piccolomini.

„To chraň Bůh, milý generále, nebo snad už polní maršálku? Myslím, že stran vašeho povýšení bych mohl něco ve Vídni zařídit,“ nadhodil jezuita.
„Vážně? To by bylo skvělé!“

„Musíte však mít oči otevřené. Valdštejn není jen váš nadřízený, ale také přítel. Jistě se vám s lecčíms svěřuje. Povzbuďte jeho důvěru k vám a pak mi to samozřejmě nezapomeňte sdělit po důvěryhodném poslu. Mimochodem, potkal jsem tady jakéhosi mladého císařského posla. Je nápadně krásný jako cherubín a vévoda tvrdil, že přijel od generála Gallase. V každém případě nechápu, proč se ním sám tak ochotně vydal na projížďku, prý aby mu ukázal nový hamr nedaleko Jičína. Proklepněte ho!“

„Myslíte si, že je vévoda sodomita?“ vylekal se Piccolomini. „Že by on a ten mladý posel spolu, no… však víte co? To by mne tedy překvapilo! Co jsem o Valdštejnovi slyšel, tak prý v mládí proháněl kdejakou sukni.“ Generál se lekl, zda nehovoří před knězem nějak nevhodně.

Páter Diego kupodivu opáčil: „Proč tedy vévodu znenadání opouští manželka? Třeba se něco dozvěděla o sodomitských spádech svého chotě! Nebo ten posel není od Gallase, ale…“ „Že je to švédský agent? Na toho mi připadá příliš mladý.“

„V každém případě, milý generále, mějte oči otevřené a já doufám, že příště vás budu moci titulovat jako maršálka.“

„To by bylo krásné,“ vydechl radostně Piccolomini. V té chvíli se neubránil představě podstatného vylepšení svého postavení. S hodností polního maršálka by se samozřejmě zařadil mezi říšské panstvo a nějaký pěkný zámek s příslušným rozlehlým panstvím zkonfiskovaný některému z těch kacířských šlechticů by ho jistě neminul.

„Asi vás nyní čeká více povinností. Předpokládám, že vévoda brzy ochoří,“ poznamenal jaksi mimochodem de Quiroga a hlavou mu přitom bleskla vzpomínka na moment, kterého si včera večer při hostině nikdo nevšiml. Že totiž Valdštejnovi obratně vsypal do číše část obsahu váčku od Černé Korduly.