Chtěl ještě něco dodat, ale Adam Erdmann ho nezdvořile přerušil: „S ženskými je kříž. Jen si vezměte třeba moji matku, však se jí ne nadarmo říká Železná Manda. Dřepí na našem trčkovském majetku a já z něho nemám nic nebo skoro nic.“

„Jen nepomlouvej svoji matku, Adame,“ napomenul ho Valdštejn, „Marie Magdaléna je vzácná žena, která se na rozdíl od většiny zástupkyň něžného pohlaví vyzná i v politice a správě hospodářství. Kdyby to záleželo jen na tobě, dávno by si váš rodinný majetek promrhal.“

„Tak jest,“ přidal se maršálek Holk. „Příliš rozhazuješ, příteli Adame. Buď vděčný své matce, že v této nelehké době velmi dovedně spravuje vaše rodové panství.“

Páni důstojníci se toho večera pěkně rozparádili, přípitek střídal přípitek a páter Diego se brzy zdvořile odporoučel, protože měl silný pocit, že do této vojácké společnosti nepatří. Přidal se k němu i Segrebondi a tak pouze Piccolominiho krajan na leccos zvyklý astrolog Senni setrval v této společnosti a každou chvíli všechny přerušoval tvrzením, že jim hvězdy věští velká vítězství. Sám Valdštejn si sice s ostatními mocně přihýbal, ale myšlenkami byl stále u Anny Marie a kloudného slova z něho nikdo nedostal. Holk a Piccolomini to připisovali starostem se soustřeďováním vojska před jarním tažením, které plánovali na květen. Ale ve skutečnosti se Albrecht od vojevůdcovských starostí vzdaloval k milostnému toužení. Stále zápasil s myšlenkou vydat se do křídla zámku, kde bydlí hosté, za Annou Marií, ale dost dobře nemohl opustit své druhy ve zbrani. A tak teprve k ránu se s pomocí komorníka Fabricia doškobrtal do své ložnice, kde svým hlučným chováním vzbudil Isabelu Kateřinu.

„Ty ale vypadáš! Že se nestydíš?!“ nevrle ho uvítala probuzená manželka.

„Proč bych se měl stydět?“ opáčil vévoda. „To ty se styď, že jsi mi nedala syna, mého následníka.“ Málem se už uřekl, když měl na jazyku slova „následníka na českém trůnu“, ale ještě se včas zarazil. Takřka z toho leknutí vystřízlivěl, ale za to Isabelu Kateřinu jeho poznámka hluboce ranila a rozplakala se.

„No co, vždyť je to pravda. Máme jen dceru, ale kdo zdědí frýdlantské vévodství, kdo zdědí Jičín a můj malostranský palác, to tě nezajímá!“ pokračoval Valdštejn ve svých stížnostech.

Ale Isabela Kateřina nic neříkala, obličej skryla v dlaních a hořce plakala. Konečně z ní vypadla věta: „Urazil jsi mě. Abys věděl, hned zítra odjedu i s dcerou Marií Alžbětou za otcem do Vídně.“

„Jeď si! Dám ti na cestu ozbrojený doprovod,“ prohlásil klidně Albrecht a natáhl se na postel. Manželčina prudká reakce na jeho výtku mu přišla náramně vhod. Ať si jede, alespoň bude sám s Annou Marií. S myšlenkou na svou mladou milenku usnul vedle své hořce štkající manželky.

„Poslechněte, generále,“ oslovil na druhý den páter Diego Piccolominiho. „Nechtěl byste se jít se mnou pomodlit do zámecké kaple?“

Velitele Valdštejnovy osobní stráže bolela po včerejší pitce hlava a to přímo nesnesitelným způsobem. Měl proto právě namířeno do jičínské krčmy U Zlatého korbele, kde se hodlal napravit pivem z vévodského pivovaru a jezuitova otázka ho nepříjemně zaskočila. Ale protože byl dobrý katolík a uvědomoval si, že de Quiroga má jako císařův zpovědník u vídeňského dvora dosti významné postavení, nemohl mu říci „ne“. A tak jen s jakýmsi zabručením, které mohlo znamenat cokoliv, přikývl a následoval kněze do kaple.

Oba ve zbožném gestu poklekli před oltářem, ale jezuita se kupodivu nezačal modlit, jak Piccolomini očekával. Místo toho s očima upřenýma na zlacený a bohatě zdobený tabernákl začal promlouvat tónem, jakým byl zvyklý kázat svým ovečkám:

„Generále, znám vás jako dobrého syna svaté katolické církve a věrného služebníka Jeho jasnosti vévody z Valdštejna. Z tohoto důvodu bych se chtěl právě na vás obrátit se závažnou záležitostí, která velmi úzce souvisí s vaším služebním postavením. Do Jičína za Jeho jasností jsem nepřijel náhodou, jak jste jistě pochopil, ale proto, abych vyhověl naléhavému přání Jeho císařského veličenstva Ferdinanda II….“

Piccolomini se na de Quirogu zvědavě podíval. Zmínka o císaři rázem zaplašila jeho chuť na pivo a zbystřila jeho do té doby poněkud ospalou pozornost.
„Jeho císařské veličenstvo má jisté pochybnosti o věrnosti a poslušnosti Jeho jasnosti frýdlantského vévody. Poctivě jsem se mu je snažil vyvracet, leč jiní mají u císařského dvora silnější hlas než má maličkost…“

Páter Diego sice nikoho nejmenoval, ale Piccolomini byl natolik důvtipný, aby pochopil o koho se jedná. Zajisté to bude prezident dvorské válečné rady hrabě Jindřich Šlik, který Valdštejnovy závidí jeho vojevůdcovskou slávu, a jistě se najde i někdo další. Už chtěl vpadnou jezuitovi do řeči, ale ten ho pohybem ruky umlčel.