Psaní jako první uchopilo pět dětí ze Základní školy v Tučapech. Vždy v pátek štafetový kolík vrátíme paní spisovatelce, aby připojila další slova, a na dalších pět vydání budou rozvíjet děj opět páťáci 
z dalšího jihočeského okresu.

• Možná mi nebudete věřit, ale opravdu se to stalo. To vám říkám já, Max.

Na konci března je u nás doma blázinec. Maminka vyhrne ze skříně hromadu oblečení a knih, balí je do pěti batohů, potom pobíhá po domě, pořád něco hledá, nakonec si sedne do křesla a řekne: To jsem blázen, my snad neodjedem, a dá si na hlavu mokrou plínu. Pak konečně zamkneme na dva západy a vyrazíme na jih k moři.  Jedeme všichni: já, můj bratr Saša, naše malá sestra Róza, rodiče a Kulička – náš šedivý pes.

Možná se vám zdá divné, že v březnu jezdíme k moři, co u moře, když se tam nedá koupat a otevřeno má jen jedna zmrzlinárna. Můžete se na to zeptat mojí mámy.  V létě, říká, je tu hlava na hlavě, a moře je teplý jako kafe a nedá se tu zažít vůbec žádný dobrodružství.

Jezdíme do jednoho malého domku, který stojí v piniovém háji hned u veliké dlouhatánské pláže. Nejhezčí je první ráno. Stejně jako loni. Vzbudili jsme se se Sašou hrozně brzo, vzali jsme si větrovky, popadli za ruku Rózu a letěli na pláž.

Pak jsme si vzpomněli, že se musíme podívat do kempu, kde roste jedna vysoká stará vykotlaná pinie, ve které si každý rok necháme poklad… Jenže než jsme doběhli k plotu, začala Róza strašně vyvádět a křičela, ukazovala prstem na místo u velkých kamenů na pláži a opakovala: Obuda, obuda, to je obuda…

Něco tam bylo. A je pravda, že to bylo velké jako… jako malý hroch. Každopádně to vypadalo jako obrovitánská mísa, ze které trčí čtyři hroší nohy. Ty nohy se hýbaly a celá mísa se kývala sem a tam.  Vzali jsme Rózu za ruku a pomalu jsme se k tomu blížili…

Najednou se ozvalo křaplavým hlubokým hlasem: Co koukáte, nemůžete mně pomoct na nohy? Nebo si snad ze mě chcete taky udělat polívku? Na to jsem trochu starej…

Pokračování příběhu podle dětí ze ZŠ v Tučapech:

Školáci z Tučap nechali sourozence zvažovat, zda překonají strach a zvláštnímu stvoření pomohou, nebo se raději budou držet stranou. K tomu je nabádala malá Róza, která ječela, že se bojí a že chce jít domů.

Kluci ale na její radu nedali, chtěli totiž za každou cenu vědět, kdo to na ně mluví. V tom se k nim přiřítila neznámá holka s dlouhými vlasy. Přes Maxovo varování si namířila přímo k obludě.

První narovnání autorky

Holka vyprskla smíchy,  stoupla si nad krunýř a rozkřikla se. „Já se z tebe zbláznim… musíš pořád  zkoušet kotrmelce? V životě jsem neviděla tak namyšlenou želvu.“ „Omlouvám se Pínie......,“ řekla uraženě  ta velká věc, které ta holka říkala želva.  „Dneska se nejmenuju Pínie, ale Elektrika, je to hezčí,“ řekla holka a smířlivě podrbala ležící „obudu“ na šupinaté hlavě.  Želva zamrkala černým okem, které vypadalo jako velká černá skleněnka a pak ho otočila na Rózu. „Promiňte, že jsem se nepředstavil, slečno, jmenuji se Želvoun.“ Róza, která mezitím zapomněla údivem řvát, řekla jen… „Já jsem Róza. „ „Omlouvám se Rózo, že se vám nemohu podívat přímo do očí, jsem v trochu, ehm, nepohodlné poloze… Píni…tedy Elektriko, mohla bys mě prosím tě obrátit?“

„Kdybys nedělal hlouposti, mohl jsi právě snídat…Co tady stojíte jak přimražený,“ rozkřikla se na mě a na Sašu Pínie Elektrika, „pomůžete mi nebo ne?“

„No jasně pomůžeme,“ vykřikli jsme a snažili  se nadzvednout krunýř.  Byl žluto, zeleno, oranžově žíhaný a po stranách z něj visely dlouhé mořské řasy prorostlé stovkami mušlí. Chvíli jsme se namáhali i s Pínií Elektrikou, ale nešlo to. Želvoun určitě vážil jako malý hroch. Co kdybysme vás podhrabali, napadlo mě a hned jsem chtěl začít hloubit pod Želvounem jámu. „No, to by leda ještě zapadl,“ povzdychla si Pínie Elektrika a trochu se zachvěla chladem. „Vůbec neposlouchá, vzal si do hlavy, že půjde k cirkusu a stane se akrobatem…“

Byla oblečená jen v krátkých kalhotách a tričku a březnový vítr pěkně fučel. Max začal něco kreslit do písku…
Mám nápad!!! vykřikl…