Psaní jako první uchopilo pět dětí ze Základní školy v Tučapech. Vždy v pátek štafetový kolík vrátíme paní spisovatelce, aby připojila další slova, a na dalších pět vydání budou rozvíjet děj opět páťáci 
z dalšího jihočeského okresu.

• Na konci března se jako každý rok vydali sourozenci Max, Saša a Róza, jejich rodiče a pes Kulička k moři do Itálie.
Jezdí do jednoho malého domku, který stojí v piniovém háji nedaleko kempu, kde roste stará vykotlaná pinie, ve které si děti nechávají poklad. Hned po příjezdu všichni vyrazili zkontrolovat, zda ho někdo neobjevil. Na cestě se potkali s „obudou“, jak říká malá Róza. Z obludy se ale vyklubal Želvoun, který uvízl na krunýři a nedařilo se mu dostat se zpět na nohy.
Školáci z Tučap zvažovali, zda přemohou strach a pomohou mu. Do děje také nechali vstoupit cizí holku se zvláštním jménem Pínie Elektrika, která se Želvounem kamarádila. Na způsob, jak ho dostat na nohy, navedly hrdiny děti ze školy v Jindřichově Hradci. Poradily jim, aby našli tyč a udělali páku. Podařilo se, Želvoun byl zase na nohách a mohl se ponořit pod hladinu.
Pínie Elektrika pak všechny zachránce pozvala na snídani do své přímořské chýše. Když si pochutnali, poslali je školáci z Borku zase na pobřeží, kde na ně Želvoun čekal. Malá Róza na něj hned naskočila a on ji povozil po vodě.
Všichni na břehu sice propadali panice, protože malá Róza ještě neumí plavat, ale děti ze ZŠ v Kaplici čtyřletou holku utopit nenechaly. Sice měla namále, ale Pínie Elektrika rychle nastartovala motorový člun, Rózu vylovila z vody a dopravila zpět na břeh.
Jenže to by nebyla Róza, aby zase něco nevymyslela. Nakonec chtěla povozit znovu. Želvoun slíbil, že už pojede pomaleji.

Čtvrtý vstup autorky:
Tak je to s Rózou vždycky. Má, co si umane. Seběhlo se to tak rychle, že jsme se Sašou nestačili udělat vůbec nic. Stáli jsme na břehu a dívali se na to směšné plavidlo, které už zase odplouvalo s naší mrňavou sestrou do dálky. Z Rózy sice ještě crčela voda, ale vůbec jí to nevadilo a už ani trochu nekřičela. Seděla na krunýři, mávala na nás pravou rukou a vypadala přitom jako malinká Siréna.
Její nový přítel tentokrát odrazil od břehu důstojně a pomalu. Pínie Elektrika si udělala z ruky ruličku a volala za nimi. „Prcku, jestli se pustíš, tak už tě nikdo lovit nebude. A ne ať plujete do hloubky. Sraz v Jantarové zátoce u jeskyně…!!!“
Naštěstí už se slunce vyškrabalo docela vysoko a začalo být teplo. „Tak běžíme, nestůjte tu jak jelimánci, o to prtě se bát nemusíte. Jak se náš Želvoun zamiluje, je z něho rázem pozorný a zodpovědný krunýřovec. Běžíme, ať jsme tam dřív než oni.“

Pokračování příběhu podle dětí z pátých tříd Základní školy Prachatice, Národní ulice:
Běželi, běželi, pořád dál. Uviděli doširoka rozevřenou pláž s pískem jako cukr a v dálce nad pláží jeskyni. K ní vedl přes zátoku starý provazový most. S ním si pohazoval vítr. Anna Hodinová, 11 let

Samozřejmě se po něm okamžitě vydali k jeskyni, jejíž otvor se hrozivě černal ve skále. Protáhli se podél kamenné stěny. Všude kolem nich se visely krápníky, z útrob jeskyně vylétlo několik netopýrů. Jana Srbená, 11 let

Pínii Elektrice se zaleskly oči. „Tady by to asi někde mohlo být,“ řekla. „A co?“ zeptal se Max. „Víte, Želvoun není vlastně jen tak obyčejný Želvoun, ale můj zakletý tatínek,“ vysvětlila Pínie Elektrika. David Zeman, 11 let