• Na konci března se jako každý rok vydali sourozenci Max, Saša a Róza, jejich rodiče a pes Kulička k moři do Itálie.
Jezdí do jednoho malého domku, který stojí v piniovém háji nedaleko kempu, kde roste stará vykotlaná pinie, ve které si děti nechávají poklad. Hned po příjezdu všichni vyrazili zkontrolovat, zda ho někdo neobjevil. Na cestě se potkali s „obudou“, jak říká malá Róza. Z obludy se ale vyklubal Želvoun, který uvízl na krunýři a nedařilo se mu dostat se zpět na nohy.
Školáci z Tučap zvažovali, zda přemohou strach a pomohou mu. Do děje také nechali vstoupit cizí holku se zvláštním jménem Pínie Elektrika, která se Želvounem kamarádila. Na způsob, jak ho dostat na nohy, navedly hrdiny děti ze školy v Jindřichově Hradci. Poradily jim, aby našli tyč a udělali páku. Podařilo se, Želvoun byl zase na nohách a mohl se ponořit pod hladinu.
Pínie Elektrika pak všechny zachránce pozvala na snídani do své přímořské chýše. Když si pochutnali, poslali je školáci z Borku zase na pobřeží, kde na ně Želvoun čekal. Malá Róza na něj hned naskočila a on ji povozil po vodě.
Všichni na břehu sice propadali panice, protože malá Róza ještě neumí plavat, ale děti ze ZŠ v Kaplici čtyřletou holku utopit nenechaly. Sice měla namále, ale Pínie Elektrika rychle nastartovala motorový člun, Rózu vylovila z vody a dopravila zpět na břeh.
Jenže to by nebyla Róza, aby zase něco nevymyslela. Nakonec chtěla povozit znovu. Želvoun slíbil, že už pojede pomaleji.
Čtvrtý vstup autorky:
Tak je to s Rózou vždycky. Má, co si umane. Seběhlo se to tak rychle, že jsme se Sašou nestačili udělat vůbec nic. Stáli jsme na břehu a dívali se na to směšné plavidlo, které už zase odplouvalo s naší mrňavou sestrou do dálky. Z Rózy sice ještě crčela voda, ale vůbec jí to nevadilo a už ani trochu nekřičela. Seděla na krunýři, mávala na nás pravou rukou a vypadala přitom jako malinká Siréna.
Její nový přítel tentokrát odrazil od břehu důstojně a pomalu. Pínie Elektrika si udělala z ruky ruličku a volala za nimi. „Prcku, jestli se pustíš, tak už tě nikdo lovit nebude. A ne ať plujete do hloubky. Sraz v Jantarové zátoce u jeskyně…!!!“
Naštěstí už se slunce vyškrabalo docela vysoko a začalo být teplo. „Tak běžíme, nestůjte tu jak jelimánci, o to prtě se bát nemusíte. Jak se náš Želvoun zamiluje, je z něho rázem pozorný a zodpovědný krunýřovec. Běžíme, ať jsme tam dřív než oni.“
Pokračování příběhu podle dětí z pátých tříd Základní školy Prachatice, Národní ulice:
Běželi, běželi, pořád dál. Uviděli doširoka rozevřenou pláž s pískem jako cukr a v dálce nad pláží jeskyni. K ní vedl přes zátoku starý provazový most. S ním si pohazoval vítr.
Anna Hodinová, 11 let