Psaní jako první uchopilo pět dětí ze Základní školy v Tučapech. Vždy v pátek štafetový kolík vrátíme paní spisovatelce, aby připojila další slova, a na dalších pět vydání budou rozvíjet děj opět páťáci 
z dalšího jihočeského okresu.

• Možná mi nebudete věřit, ale opravdu se to stalo. To vám říkám já, Max. Kolik mi je, vás nemusí zajímat, možná byste si pak řekli, je malej a vymejšlí si, nebo: on si to nějak špatně zapamatoval…, ale myslete si co chcete, stejně se to stalo.

Na konci března je u nás doma blázinec. Maminka vyhrne ze skříně hromadu oblečení a knih, balí je do pěti batohů, potom pobíhá po domě, pořád něco hledá, nakonec si sedne do křesla a řekne: To jsem blázen, my snad neodjedem, a dá si na hlavu mokrou plínu. Pak přijde tatínek, trochu po mamince uklidí a nakonec řekne: Lístky na vlak a pasy mám u sebe, jeslis´ je hledala… Potom zamkneme na dva západy, klíče hodíme sousedům do schránky a vyrazíme celá rodina na jih k moři. Jedeme všichni: já, můj bratr Saša, naše malá sestra Róza, rodiče a Kulička – náš šedivý pes.

Možná se vám zdá divné, že v březnu jezdíme k moři, co u moře, když se tam nedá koupat a otevřeno má jen pan Kavina v malých potravinách a jedna zmrzlinárna, pořád trochu fouká vítr, písek je mokrý a je ještě zima. Můžete se na to zeptat mojí mámy. V létě, říká, je tu hlava na hlavě, a moře je teplý jako kafe a nedá se tu zažít vůbec žádný dobrodružství a taky: není nic hezčího než jaro v Itálii. A my už víme, že má pravdu.

Jezdíme do jednoho malého domku, který stojí v piniovém háji hned u veliké dlouhatánské pláže. Nejhezčí je první ráno. Stejně jako loni. Vzbudili jsme se se Sašou hrozně brzo, vzali jsme si větrovky, popadli za ruku Rózu, která hned kňourala, že chce jít s námi, a letěli jsme na pláž.

Trochu pršelo a všechno bylo šedivě stříbrné, ale za obzorem už vycházelo světlounce žluté slunce. Byla ještě zima, a tak jsme lítali sem a tam a dělali ze stop kola. Kulička běhala za námi a štěkala radostí, asi proto, že už nemusí sedět ve vlaku.

Pak jsme si vzpomněli, že se musíme podívat do kempu. V létě tam stojí spoustu stanů a přívěsů, ale na jaře je to jen veliká prázdná zahrada, ve které kvetou různobarevné petrklíče a roste tam i jedna vysoká stará vykotlaná pinie, ve které si každý rok necháme poklad… Byli jsme zvědaví, jestli náš poklad za ten rok někdo neobjevil, jenže než jsme doběhli k plotu, začala Róza strašně vyvádět a křičela, ukazovala prstem na místo u velkých kamenů na pláži a opakovala: Obuda, obuda, to je obuda…

Něco tam bylo. A je pravda, že to bylo velké jako… jako malý hroch. No možná trochu míň než hroch, ale každopádně to vypadalo jako obrovitánská mísa, ze které trčí čtyři hroší nohy. Ty nohy se hýbaly a celá mísa se kývala sem a tam. Vzali jsme Rózu za ruku a pomalu jsme se k tomu blížili… Kulička se plížila po břiše vedle nás, ocas jí trčel nahoru a vrčela…

Najednou se ozvalo křaplavým hlubokým hlasem: Co koukáte, nemůžete mně pomoct na nohy? Nebo si snad ze mě chcete taky udělat polívku? Na to jsem trochu starej…

První vstup dětí ze Základní škole v Tučapech:
    …Buď mi pomůžete, nebo vás sežeru, hrozí obluda. „Pomůžeme mu,“ ptám s pohledem upřeným na Sašu, zatímco Róza ječí jako pominutá.
Vítězslav Dvořák, 12 let