Z vlny ženy pletly hlavně ponožky, čepice a rukavice

Mezná - Pletení bylo na vsích dříve tradiční záležitostí. Alespoň tak na činnost vzpomíná dvaasedmdesátiletá Božena Chalupová z Mezné.
„Pamatuji si, že ve vsi byla paní, která vlnu spřádala. Bylo zajímavé ji pozorovat. Používala tak zvanou přeslici, což byla v podstatě tyč, která měla vždy různě tvarovaný horní konec. A právě tam se nasazovala koudel," popsala Božena Chalupová tisíce let starou techniku zpracování vlny, kterou mladší generace znají již jez z pohádek.

V nich vždy přadleny tahaly z kužele vlákna, v prstech je kroutily a pak s vřetenem tvořily přízi. Složitý postup, který dnes umí už jen málokdo.
Božena Chalupová se naučila plést od své maminky. „Možná, že jsem získala nějaké základy už ve škole, kdy jsme se učili ruční práce, ale to už si moc nevzpomínám. Nejžádanější byly samozřejmě svetry, ponožky, šály, čepice a také rukavice," vyjmenovala výrobky, po nichž byla v rodině vždy největší poptávka.

Jak říká, jeden čas ji to bavilo tak moc, že dokonce pletla i kamarádkám. „Ale to víte. Bydlím celý život na vesnici, což také znamenalo, že jsme měli i hospodářství a to nám zabralo dost času," vysvětluje žena, pro níž je další velkou zálibou houbaření v mezenských lesích.

„Když byla chuť, dokázala jsem s pletacími jehlicemi strávit i dvě hodiny denně. Déle to už ale nešlo. Člověk měl také jiné povinnosti," doplnila s tím, že postupem z klasických vzorů hladce a obrace přešla třeba ke složitějším copánkům.

„Naučit se plést není jednoduché. Vyžaduje to nejen trochu šikovnosti, ale také velkou dávku trpělivosti. Ta dnes mnohým lidem chybí, a proto řemeslo upadá," shrnula Božena Chalupová.

Lidé, kteří uměli doslova kouzla s pletacími jehlicemi a vlnou, pomalu umírají a mladou generaci nic nenutí, aby se to naučila. „Pletení stejně třeba jako draní peří patřilo na vesnici k činnostem, kdy se lidé společně sešli a popovídali si," dodala.

Za války moc vlny nebylo, tenkrát bývala na body

Květa Vrzalová se toho napletla za svůj život skutečně hodně. „Bylo to skoro všechno. Třeba halenky nebo i různé šaty a podobně. Prostě mě to moc bavilo," řekla

Sousedovice – Pro čtyřiaosmdesátiletou Květu Vrzalovou nebylo pletení jen nutností doby, ale především velkou láskou. Mělo to ale i ekonomickou stránku. Koupit si tenkrát v obchodě třeba nějaký svetr, to bylo podle ní moc drahé. „Maminka mi vždycky říkávala, abych už se na to vykašlala a šla si raději lehnout. To já ne. Já jí pak odpovídala, že ještě tohle upletu a půjdu spát," vzpomínala. Zpravidla se do nějakého pletení pustila, hned jak přišla z práce, když to tedy bylo možné.

Květa Vrzalová se toho napletla za svůj život skutečně hodně. „Upletla jsem skoro všechno – třeba halenky nebo i různé šaty a podobně. Nedělalo mi to problém, prostě mě to moc bavilo," doplnila Květa Vrzalová.

Dělala všechno, co ji napadlo. „Většinou jsem nepotřebovala nějaké vzory a pletla jsem prostě z hlavy. Ani se nedá říct, že bych měla nějaký oblíbený. Ale na druhou stranu, zase nějaké vyloženě složité jsem určitě neděla," vysvětlila zkušená pletařka. Že by měla některý ze svých výtvorů raději, to také nepřipustila.

Vyloženě oblíbenou barvu Květa Vrzalová také neměla. „Jestli to bylo červené nebo fialové, to mi bylo jedno," podotkla. Nepletla určitě jenom pro sebe, ale i pro manžela, pro děti, zejména když byly malé, a vůbec všechny blízké. To jí vydrželo celý život. „I tohle je moje práce," ukázala paní Květa na svetřík, který měla právě na sobě.

Samozřejmě vlny na pletení se kdysi také moc dobře nesháněly. „Třeba za války toho bylo hodně málo, všechno bylo na body. Po válce už to bylo lepší, už se něco přece dostalo," zmínila se. A když už děti z něčeho vyrostly nebo se jí dílo nelíbilo, rozpárala ho a mohla plést nanovo.

Kromě pletení Květa Vrzalová ráda vyšívala. Odkoukala to prý od své tety vyšívačky. Také háčkovala, ale pletení prý přece jen měla o něco raději.

Dříve nebyl v obchodech takový výběr

Prachatice – Na dobu, kdy se sháněly vzory v různých časopisech, půjčovala se Burda nebo dokonce už hotové pletené výrobky, vzpomíná Marie Důrová z Prachatic ráda.

Ta sama někdy neváhala požádat vlastníka pěkného svetru o zapůjčení, aby tak měla předlohu a mohla podobný někomu z rodiny udělat také.
„Oplétala jsem celou rodinu, holkám od kabátků až po kalhoty," vzpomíná.

Dnes už pletací jehlice do ruky nebere, ani pletací stroj už nemá žádné čestné místo, je uklizený na skříni. „Zrovna nedávno jsem si říkala, co s ním. Za pár let bude tak do muzea. Může být starý čtyřicet nebo padesát let. Je to jen ten obyčejný, který plete jenom hladce, musel se posunovat rukou, ale napletla jsem se na něm více než dost," hodnotí Marie Důrová.

Dneska už k pletení neusedá. „Nějak mě to po letech přestalo tolik bavit. Navíc, dřív se pletlo, protože v obchodech nebyl takový výběr, jako je dneska. Dnes svetr koupíte bez problémů, nabídka je velká a nejsou drahé. Tehdy to tak nebylo. Sháněla se vlna, ze které se pak pletlo. Nebyl to pro mě tedy až tak velký problém, protože jsem nebyla nijak náročná, ale takový výběr, jako je dneska, také nebyl. Teď už plete spíš jedna z dcer, já vůbec," poznamenala aktivní seniorka, která se ráda zapojuje do činností místní organizace svazu důchodců v Prachaticích.

Pletlo se všude – ve vlaku, v čekárně i v parku

Mirovice – Pletení i háčkování se Alena Jannacková z Mirovic učila v měšťanské škole, ale tento předmět neměla moc ráda. „Až když jsem se vdala a měla děti, jsem pak v pletení našla zálibu. Bylo módou, že se hodně pletlo na batolata, a to svetříky, dupačky, rukavičky, bačkůrky a čepičky. Tím jsem začala a postupně se zdokonalovala," konstatovala s tím, že inspiraci čerpala a učila se od kamarádek, ale také si kupovala brožurky o pletení, které vydával Atelier Květen v Praze, také Dorku, která byla vydávána na Slovensku a časopis Pleteme.

Vlna na pletení se tehdy nesháněla lehce. Někdo pěstoval angorské králíky, ze kterých se srst zpracovávala na angorskou vlnu. Vlna byla dodávána v různých barvách a spředená do přadének. Doma se pak stáčela do klubíček. „U nás to bylo tak, že manžel držel přadénko a já smotávala do klubek. Později se na trhu objevil přístroj na spřádání vlny, ale klubka se musela namotávat ručně. Některé pletařky navlékaly přadena na obrácenou židli a natáčely klubka ručně," zavzpomínala Alena Jannacková.

Nečastěji se pletly svetříky pro děti a jak děti rostly, tak se páralo, stáčelo do přaden, pralo, sušilo a zase natáčelo do klubek. Pak se tato vlna zkombinovala s další vlnou – jinobarevnou a dle návodů pletařských atelierů se pletlo dále. Tenkrát byl v módě norský vzorek – vyplétání určitého vzoru v různých barvách. Norský vzorek se uplatňoval na zimních svetrech, takzvaných lyžařských, i na čepici, šále a rukavicích. Všechno bylo stejné. Též pěkně vypadala jednoduchá pletenina – řady se barevně střídaly.

Dříve se pletlo všude – ve vlaku, na dovolené, v čekárně u doktora, zkrátka se využívala každá chvilka. Pletlo se při poslechu rádia, později i televize. „Já osobně jsem měla několik kamarádek zručných pletařek. Scházely jsme se v parku, na dětských hřištích, kde si naše děti hrály a my pletly. Pletly jsme i pro sebe," uvedla seniorka s tím, že vyplétané vzorky byly pracné a tak se také páralo a napravovalo vyplétání, tedy omylem vypuštěná oka. Na to se používal háček na vlnu. „Bylo to celkem pracné a já jsem se vždy snažila, aby k takové chybě nedocházelo," doplnila Alena Jannacková.

V módě byly také ručně pletené šaty a sukně a také praktické věci jako pletené nákolenky nejen proti chladu, ale na revma či bolestivá kolena. Dále se pletly, ale i háčkovaly chňapky na horké hrnce, žínky na mytí, domácí přezůvky, ale i povlaky na okrasné polštářky, kde se vzor vyplétal různými technikami. Mnohé pletařky si později kupovaly pletařské stroje, na kterých bylo pletení rychlejší.

Pletlo se všechno. Od bačkůrek po kabáty

Jindřichův Hradec – Pletení je dodnes koníčkem mnoha žen a občas se k této zálibě přizná dokonce i nějaký ten muž. Seniorky z jindřichohradeckého Domu s pečovatelskou službou Větrná ale zavzpomínaly na to, jak se pletlo v dobách jejich mládí.

„Pamatuji se, že v Panské ulici tady byl obchod, kde se kromě bižuterie, knoflíků a dalších potřeb pro šití, prodávaly také střihy na šití a návody na pletení," říká osmasedmdesátiletá Karla Tůmová. Vzpomíná, že to byly jednotlivé archy, na kterých byl návod, jak něco uplést. „Vzory se takhle nakoupily a pak už se pletlo," vysvětluje.

Jak říká Ludmila Přibylová, podle podobných návodů se pletlo hodně. „Taková Burda, ta byla až později. Ale pamatuji se na časopis Květen. To byly takové sešitky, vždy jich bylo pět a vycházely jednou měsíčně," vzpomíná. „Každý ten sešit byl zaměřený na něco jiného, na děti, na rukodělné práce a právě také na pletení," dodává babička šesti vnoučat.

Sama toho napletla opravdu hodně. „Pletlo se tehdy všechno. Od kompletní výbavičky pro miminka, která zahrnovala čepičku, bačkůrky, kabátek a rukavičky, až po dlouhé pletené kabáty," vyzdvihuje.

Důvodem, proč se dříve mnohem více pletlo, je podle Ludmily Přibylové především to, že se zkrátka nedalo tolik pěkného oblečení sehnat. „Když jsme my měly děti, v 60. létech, rodily se silné ročníky, dětí bylo opravdu hodně a do obchodu dostali jen pár věciček. Bylo toho málo, takže vás to donutilo něco doma uplést," upozorňuje někdejší vychovatelka.

Nepletlo se ale jen na děti. Doma vyrobené svetry, kabáty, šály či čepice tehdy nosily celé rodiny. „A když zrovna nebyla nová vlna, protože ta se také mnohdy nedala sehnat, anebo se sháněla jen těžko a stály se na ní fronty, vypáral se nějaký starší svetr, který už měl třeba chatrnější rukávy," vypráví dál Ludmila Přibylová, která vychovala dokonce čtyři děti.

Co se vypáralo, natočilo se potom na přadýnko, svázalo se na několika místech, aby se to nerozpadlo a dalo se celé vyprat. „Usušená příze se potom namotala do klubíčka a mohlo se uplést něco nového," popisuje tehdejší způsob recyklace Ludmila Přibylová.

Zdeňka Adamcová, šestaosmdesátiletá někdejší úřednice, si dokonce pamatuje, že když nebylo dost vlny nebo příze, pletly se svetry také z fáčoviny. „Sama jsem z toho nikdy nepletla, ale viděla jsem to. Nijak se to ani nebarvilo, zkrátka se to upletlo jak to bylo," říká vitální seniorka.

Kromě fáče se k pletení používal například také chemlon, z něhož se pletly třeba i přehozy přes křesla nebo koberečky do aut. „Ten chemlon se nějak napaloval na nějakou další látku a z toho se pak dělaly takové ty koberečky na zadní okénka aut," vzpomíná Ludmila Přibylová.

Jinou možností, jak si místo starého svetru pořídit nový, bylo podle Ludmily Přibylové staré pleteniny vzít a poslat je k výrobci vlny. „Dělalo se, že jste jim poslali například tři kila starých dětských svetříků, připsali jste k tomu dopis, že byste za to chtěli tu a tu vlnu v takové barvě a oni vám poslali nová přadýnka. Jedno vás tak přišlo na deset korun, i tak se tehdy dalo ušetřit," naznačuje.

Karla Tůmová přidává ještě jeden tehdejší způsob. „Kdo měl ovce, mohl si obdobným způsobem nechat zpracovat rouno. Poslalo se výrobci a oni vám pak poslali domů hotovou vlnu. Ta byla ale spíš na takové ty tlusté svetry," upozornila.

I do domácího pletení postupem času přišla modernizace a začaly se rozmáhat pletací stroje. „Měla jsem jednolůžkový pletací stroj Dopleta, existovaly i dvojlůžkové, ale nebavilo mě to s tím tolik, jako ruční pletení," podotkla Ludmila Přibylová.

Navíc se stávalo, že se stroj porouchal a místo upleteného svetru zbyly pletařkám jen oči pro pláč. „Člověk pletl, jel a najednou jste zjistili, že někde zůstala zavřená jehla a uteklo vám oko. Celé se to pak muselo párat, a to mě opravdu nebavilo. Stroj jsem nakonec prodala kamarádce asi za pět set korun," dodává.

Pletací přístroj totiž nebyl lacinou záležitostí. Nový stál i přes tisíc korun, což tehdy představovalo podle vyprávění seniorek i víc než jednu měsíční výplatu.

Pletla sestra a její manžel

Loučovice - „Já na pletení tolik nebyla, jako moje sestra," vzpomíná Vlasta Nováková z Loučovic. „Setra ale od mala pletla pořád. A její muž taky, naučil se to od své maminky."

Paní Vlasta si dobře pamatuje, jak musela držet přadena, aby z nich sestra umotala klubka. „Já jsem zkoušela plést jenom obyčejné věci. Moc plést jsem nemohla, doma bylo hodně práce. Cesta do školy nám trvala každý den hodinu a půl. Chodili jsme pěšky ze Svatého Kamene do Rybníka a dál jeli vlakem do Heršláku. A když jsme přišli domů, čekal tam na nás lístek se vzkazem: Přijďte za námi na pole. Byli jsme čtyři děti a doma, kde jsme měli hospodářství a dobytek, jsme museli všechno dělat a pomáhat."

Pozoruhodné bylo, jak výborně se sestřin manžel naučil plést. Pletl ponožky i svetry a dokonce v nich vyplétal i norské vzory. Dost možná to souviselo s tím, že byl sportovec a rád lyžoval. Skvěle uměl plést na ponožkách paty, a protože to uměl lépe, sestra pletení pat předávala jemu.

„Sestra opletla ponožkami celou rodinu a že byla početná, protože jenom my jsme byli čtyři děti. A když nestíhala, pomáhal jí manžel," vyprávěla Vlasta Nováková. „Ještě rok po její smrti jsem nosila ponožky od ní a pořád jsem je spravovala."

Sestra pletla všechno – svetry, ponožky, čepice a také háčkovala ozdobné dečky. „A uměla spoustu vzorů. Pořizovala si také různé časopisy s návody na pletení a vzory."

Jedny ponožky měla upletené ani ne za den. Její neteř vzpomíná, že ji poprosila o upletení čepice a teta jenom řekla: Zítra přijď, budeš ji mít.
Vlnu na svetry kupovala novou, jinak lidi kolem sebe žádala o staré svetry, párala je a z této vlny pletla ponožky.

Vlasta Nováková pletla také, ale zdaleka na tolik jako její sestra. „Teď už plést nemůžu, nevidím na to. Raději luštím křížovky," uzavřela Vlasta Nováková.

Svetry z ovčí vlny byly milionové. Zahřály i v největších mrazech

Dobrkovská Lhotka – Když záblo od nohou anebo mrzlo tak, že se venku nedalo chodit bez rukavic, měli v rodině Josefa Bartyzala vždy pro co sáhnout do šatníku.

Chovali totiž ovce, jejichž vlna dobře posloužila k pletení rukavic, svetrů, ponožek nebo čepic. „Maminka vždycky napletla pro celou rodinu," potvrdil Josef Bartyzal, který se před třiaosmdesáti lety narodil v Dobrkovské Lhotce u Slavče a dnes žije v Domově pro seniory Chvalkov u Trhových Svinů.

Celý postup, jak se z ovčí vlny udělala vlna vhodná k pletení, by i dnes, po těch desítkách let, dal Josef Bartyzal bez zaváhání dohromady, i kdyby ho někdo vzbudil o půlnoci.

„Vlna se musela patřičně zpracovat. Nejdříve ovce ostříhat, pak vysušit vlnu, následně přišlo na řadu česání, kramplování a teprve potom bylo možné dát ji na stojan
k přeslici. No a nakonec bylo nutné vlnu upříst," vyjmenoval činorodý pamětník.

Zpracování vlny prý měla 
v malíčku hlavně maminka Jaroslava Bartyzala. „Já jsem byl tehdy ještě dost malý na to, abych jí s tím pomáhal. Navíc by mě to ani nebavilo. Ale čechrání vlny, tomu jsem se nevyhnul. V tomto případě se vždycky musela do práce zapojit celá rodina," vyprávěl penzista zážitky ze svého dětství.

Z toho, co maminka upletla, Jaroslav Bartyzal nejraději nosil ovčí svetry. „Ty byly milionové. Zahřály i v těch největších mrazech. Sice někdo říkal, že takzvaně kousaly, ale mně to nikdy nevadilo. Nosil jsem je rád."

Kromě svetrů maminka Jaroslava Bartyzala pletla také ponožky, čepice anebo rukavice. „Vždycky jen pro členy naší rodiny. Aby pletla pro výdělek i někomu dalšímu, na to nebyl čas ani dostatek vlny. 
I když ovcí jsme měli dost, nikdy jen jednu nebo dvě," vrátil se do starých časů Jaroslav Bartyzal.

Ten nevzpomíná jen na to, jak doma stříhali ovce, z nichž získávali vlnu. „Také jsme pěstovali len," doplnil. I s ním bylo pokaždé dost práce.
„Bylo třeba ho zpracovat. Ale to jsme nedělali sami doma jako v případě ovčí vlny. Vždy jsme ho zanesli do Trhových Svinů ke tkalci, panu Heidingerovi, který býval v Kostelní ulici," vybavil si Josef Bartyzal. Plátno se pak v domácnosti využívalo k šití prostěradel, ale i pytlů na brambory. 

Kmotra upředla vlnu a pletla nátepničky

Trhové Sviny – Tuhá zima nikdy nepřekvapila, když byly po ruce vlněné nátepničky neboli štucky, které před vlezlým chladem chránily předloktí. Třiadevadesátiletá, neuvěřitelně vitální Anděla Baborová si je pamatuje ze svého dětství.

„Moje kmotra spřádala ovčí vlnu na kolovrátku. Měla dvě ovce, které vždycky jednou za čas ostříhala. A tak pro to, aby napletla členům rodiny, měla vlny dost," vyprávěla Anděla Baborová.

Sama ke kolovrátku nikdy nezasedla. „Dívala jsem se, jak to dělá kmotra. Ale abych si to také sama zkusila? To ne, na to jsem byla levá," zasmála se penzistka, která v současné době žije v Domově pro seniory ve Chvalkově nedaleko Trhových Svinů.

K ručním pracím však měla Anděla Baborová velmi blízko, pracovala totiž jako švadlena. „Čas od času jsem pak
v dospělosti vzala do rukou 
i pletací jehlice, ale to jen 
ve volných chvílích. Jinak jsem hlavně šila," zmínila pamětnice.

Z časů svého dětství si kromě samotného spřádání vlny na kolovrátku vybavuje rovněž česání vlny pomocí kramplí. „Dělalo se to podobně, jako když se tupírují vlasy," přiblížila Anděla Baborová dnes už téměř zapomenutou činnost.

Z ovčí vlny se v dřívějších dobách podle Anděly Baborové nepletly jen již zmíněné nátepničky, ale také ponožky, svetry nebo rukavice. „Někdo nosil také kabáty z ovčí vlny, ale já jsem nikdy žádný takový neměla," zmínila pamětnice, která vždy pletla jen pro příbuzné. „Tolik vlny, aby se ponožky nebo svetry mohly rozdávat i známým, nebývalo."