Jeho pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli smlouvu o nájmu tohoto bytu na dobu určitou (s dodatkem) do 30. září 2007. Žalobkyně dopisy ze 4. října 2007 vyzvala žalované k vyklizení bytu. Posléze o svůj nárok zažalovala a okresní soud jí vyhověl.

Krajský soud rozsudek v dubnu 2009 potvrdil. Ztotožnil se se závěry, že žalovaní po uplynutí doby nájmu užívají byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně, že výkon jejího práva není v rozporu s dobrými mravy a že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak je možné stanovit delší lhůtu k vyklizení.

Pan Ř. podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Spatřil zásadní pochybení soudu v tom, že mu nepřiznal právo na bytovou náhradu, ačkoliv nemá kde bydlet a je osobou zdravotně postiženou.

Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, že obžalovaný na nájemném (bez poplatku z prodlení) dluží 84 000 Kč.

Nejvyšší soud se zabýval tím, zda nevázání povinnosti k vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady, které dovolatel vytýká soudu, je otázkou zásadního právního významu, tedy takovou, kterou NS dosud neřešil.

V soudní praxi není pochyb, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou.

Při úvaze, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu má být výjimečně, mj. s poukazem na dobré mravy, podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení, nelze pominout například okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila.

Má-li být odepřeno právo na bezprostřední vyklizení bytu, musí být přesvědčivě doloženo, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je.

Soudní praxe byla usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Cpjn 6/2009. Podle něj skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení, vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby.

Jestliže tedy v dané věci soudy zohlednily zdravotní stav žalovaného poskytnutím delší lhůty k vyklizení, nikoliv zajištěním bytové náhrady, pak je jejich právní posouzení v souladu s judikaturou dovolacího soudu, řekl Nejvyšší soud.

Dovolání pana Ř. proto odmítl.