Banální, tuctová zpráva, které i tak mají v novinách své místo. Ale tato zpráva měla jiný osud než zapomnění, neb jak říká jedno rčení, nic není staršího, než včerejší noviny…

DOBRÝ DEN, PANE ŠÉFREDAKTORE…

Vše začalo v pondělí 25. ledna ráno, když zazvonil můj mobilní telefon a na něm neznámé číslo. I s vědomím případné kritiky, upozornění na chybu nebo odhlášení novin, jsem „telefon zvedl“. Na druhém konci byl ale milý hlas patřící dříve narozené dámě. „Dobrý den. To je pan šéfredaktor? Tady Repšová, Strakonice. Moc vám děkuji za článek o opravě kapličky sv. Petra na Podskalí. Chtěla bych vám za to moc poděkovat, ta kaplička si to zaslouží. Ale město by mělo hlavně opravit i ty cestičky, které k ní vedou,“ pokračovala. Ale to důležité přišlo až vzápětí. „Ale chtěla jsem se zeptat, jestli víte, jak se socha svatého Petra dostala do Strakonic?“

A tím se více méně rozjel malý detektivní případ, který lze nazvat Hledáním svatého Petra.

SV. PETRA PŘINESLA VELKÁ VODA

Ještě ten den jsme se paní Stanislavou Repšovou (malý snímek), která letos oslaví 89. narozeniny, sešli. Jeli jsme spolu ke kapličce, kde jsem si vyslechl její malý příběh. „Byla jsem ještě malá holčička, když nám s bratrem maminka vyprávěla ten příběh. Jednou, dávno před tím, než jsem se vůbec narodila, přišla do Strakonic velká voda. Ta sebou přinesla dřevěnou sochu sv. Petra. Místní lidé ji vylovili, osušili a postavili jí tuhle kapličku,“ ukazuje paní Stanislava hůlkou na malou, zanedbanou stavbu. Ale ať jsem hledal sebevíc, žádnou sochu jsem neviděl. „Já si ji ani nepamatuju. Nevím, kde je,“ krčí rameny paní Stanislava. Tím by mohl celý příběh skončit, ale opak je pravdou. Celý den jsem myslel jen na jednu věc – kde ta socha je?

HLEDÁ SE SOCHA JEDNOHO Z APOŠTOLŮ

A tak začalo malé pátrání. Nejprve výborný kamarád, sběratel, externista redakce a znalec strakonické historie Jan Malířský. „O tom, jak se sem socha dostala, vím. Ale kde by mohla být nyní je tajemstvím. Chodil jsem ke kapličce jako kluk a nepamatuji si, že by v ní kdy byla.“

Druhé na řadě bylo strakonické muzeum. Výsledek stejný. „V našich depozitářích rozhodně není, což je ale velká škoda,“ uvedla ředitelka Muzea středního Pootaví Ivana Říhová. Ale jak se později dočtete, přece jen se nám podařilo právě v muzeu určitou stopu najít.

Poslední nadějí zůstala víra, tedy konkrétně znalosti faráře Otce Romana Dvořáka. „Je strašně dobře, že bude kaplička opravená, ale až od vás, pane šéfredaktore, vím o plující soše. Dosud jsem o tom vůbec neslyšel. Mohu snad jen přispět domněnkou, že socha mohla připlout i z Horažďovic, kde byla farnost sv. Petra. Více nevím, je mi opravdu líto.“

MOŽNÁ, ŽE SE PETR OPĚT VYNOŘÍ

Zdá se, že pátrání po soše jednoho z Kristových apoštolů, který kdysi býval rybářem, a která kdysi byla takovým malým Plaváčkem, skončilo neúspěchem. I když… neúspěchem? Jak se to celé vezme. Když opomeneme, že za jejím zmizením mohla stát obyčejná krádež, zbývá ještě jedna možnost. Ta lepší, věřící ve slušnost. Že sochu sv. Petra kdosi zachránil právě před krádeží, zničením či jinou pohromou. Třeba patron všech rybářů odpočívá dosud v nějaké skrýši a čeká, až přijde jeho chvíle. Snad to ale nebude opět velká voda, byť k ní má vzhledem ke své pozemské minulosti tak převelice blízko…

Sv. Petr

- Podle biblických pramenů se Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon.

- Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.

- Byl svědkem mnoha Ježíšových činů a zázraků. Například hned při návštěvě v jeho domě v Kafarnau uzdravil Ježíš Petrovu tchyni. Ježíš mu při prvním setkání udělil přezdívku Kefa (Kefas), která se do řečtiny překládá jako Petros, česky Petr.

Pověst o sv. Petru (zaslala Ludmila Vilánková, MSP Strakonice)

Ještě před nedávnými lety, pokud nebyl upraven tok Otavy, nebyla povodeň ve Strakonicích žádnou zvláštností. Od Katovic k Strakonicům, od Strakonic k Slaníku bylo vše jedno jezero a na Palackého náměstí a na Ohradě převáželi se lidé loďkami. Před sedmdesáti lety byla povodeň veliká. Otava vzdmula se až na silnici Katovickou, která nebyla upravena jako dnes. V usedlosti u Kučerů ve Virtu byla ve výklenku na domě socha sv. Petra. Když se z Virtu stěhovali, naložili nábytek na vůz a vzali sebou také sochu.

Když sjížděli na silnici, narazil vůz na kámen, který ve vodě nebyl vidět, vůz se překotil a nábytek i socha plavaly s proudem řeky. Než zachránili nábytek, socha byla unášena dále a vlnami vody zanesena k břehu na Podskalí k vrbě a zde zastavena.

Po opadnutí vody našli sochu rybáři a přítomen tomu byl i Tomáš Korbel, který bydlel v domku za restaurací. Kučerovi hlásili se o sochu, ale staré tehdy právo, že co voda odnese patří tomu, komu to přinese, rozhodlo. Tehdy byl majitelem Podskalí doktor Lérach - patřila tedy socha jemu.

Doktor Lérach se sochy ujal, nechal na stráni proti místu, kde byla nalezena, vystavěti kapličku a sv. Petra v ní umístil. Kapličku měli strakoničtí vždy ve vážnosti a každoročně na den svatého Petra konala se tu veliká pouť.

Staří lidé o tom rádi vypráví, jak stávaly tu boudy perníkářské, preclíkáři, uzenáři a jiní. Bývalo prý tu vždycky veselo.

Roku 1939 zakoupilo Podskalí město a úpravu předalo okrašlovacímu spolku Renner. Ten nechal ihned kapličku opravit a sochu sv. Petra nově natřít a pozlatit. Kaplička byla v neděli 2. července 1939 znovu vysvěcena děkanem prof. Ant. Voráčkem.

(František Pecen: Strakonicko v pověstech a bájích, vydáno tiskem a nákladem firmy Josefa Dvořáka a syna, Strakonice, 1. vydání originálu roce 1939).