O její nominaci se postarala Hana Vojtová, ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana. „Naši klienti díky ní znovu bruslí, lyžují,tančí nebo zdolávají olympijské disciplíny,“ popsala ředitelka domova seniorů. Hanka Rabenhauptová ale říká, že odměnou jsou jí úsměvy seniorů.

Hanka Rabenhauptová na jedné z akcí pro Prachatičáky.„Jednou za čtrnáct dní organizuje Hanka Rabenhauptová cvičení šité na míru. Naším dobrovolníkem je několik let. Za svou činnost nepřijímá žádné finanční ohodnocení, přichází po pracovní době a ve svém volném čase v pátek odpoledne. Jak sama říká, odměnou jsou jí úsměvy seniorů. Cvičení není jen o pohybu, ale o sdílení, sblížení, dotycích a neuvěřitelné dávce energie a laskavém humoru, tím vším seniory zahrnuje,“ řekla Hana Vojtová.

V kategorii Domovy seniorů a sociální ústavy v ČR přišlo čtyřicet nominací a Hanka Rabenhauptová Cenu Ď získala.

Mohla byste nám sdělit, jak jste se dostala k dobrovolnictví v Domově?
K dobrovolnictví jsem se dostala oslovením paní ředitelky Hany Vojtové. Třicet pět let jsem se podílela dobrovolnicky na Klubu zdravotně postižených v Prachaticích (seskupení rodičů a přátel zdravotně postižených dětí). Děti nám odrostly, a tak se stále setkáváme, ale vzhledem možná i k mému věku jsem se více i profesně začala zajímat vedle zdravotně postižených, také o seniory, vždyť i rodiče jsou ve věku nad 80 let. Dlouhodobě společně profesně s paní ředitelkou spolupracujeme. Prošla jsem kurzem Smyslové aktivace a cítila jsem potřebu nejen tuto skvělou metodu práce se seniory a osobami se zdravotním postižením propagovat dál, ale i odvést kus toho, co jsem se naučila v kurzu.

Podělte se s námi, jaká byla Vaše motivace pro to stát se dobrovolníkem v Domově?
Motivací byla určitě Hana Vojtová, ředitelka domova, které si vážím. Vážím si její práce, stylu, rozvahy. Přijímá nabídky nejen organizací a dalších spolků, jednotlivců k aktivnímu životu lidí v domově, ale i dobrovolníků, ať již to je skládání puzzlů, nebo hra na housle, zpěv, či setkání s umělci, koncerty, čtení, provoz knihovny, kavárny s obsluhou lidí s postižením, setkání s dětmi, výstavy…

Jak dlouho se věnujete dobrovolnické činnosti v Domově?
Pravidelným dobrovolníkem jsem pátým rokem. Víte, je to asi to nejtěžší, rozhodnout se k pravidelnosti. A hlavně pak nezklamat. Byla jsem dva měsíce mimo provoz po operaci, ale jsem zpět a jedeme dál. Řekla jsem si, že již také nejsem nejmladší a je třeba dělat něco i pro druhé a vlastně to dělám i pro sebe. Možná jednou, až budu ve věku současných mých svěřenců, seniorů, budu jako oni – i s námi někdo rád pobude!

Čas je největší dar.
Věci, slova, ale čas, který je nejspravedlivější veličinou, který máme každý na tomto světě vyměřen, hraje pro nás, pokud s ním umíme zacházet. Já se to učím a věřím, že přijdou další lidé, kteří jej nabídnou, a je jedno kde a komu, ať je to domov, nebo jiné zařízení, ať je to cvičení, nebo sdílení, procházky … věřte, za ten pocit to stojí. Zkuste to.

Můžete nám přiblížit, jak vypadají Vaše setkání se seniory?
V domově nabízím sportovní aktivity pro seniory.

Udělala jsem si kurz u Davida Hufa - SeniorFit trenérský a řadu věcí, které jsem se naučila a nejen tam, ale i ve škole, kde jsem měla tělesnou výchovu jako můj hlavní předmět, i když na to dnes nevypadám, aplikuji a ráda. Také jsem prošla kurzem Smyslové aktivizace a jsem praktikantem Smyslové aktivizace. Obě dvě dovednosti se snažím propojovat a jde to krásně. Od počátku nazývám naše setkávání Cvičení šité na míru. Společně si vždy se seniory vybíráme sport, který nás osloví, zajímá, má něco společného s obdobím, tak například na jaře hrajeme kuličky, v létě pracujeme s vodou, na podzim lítáme s draky a v zimě taky lyžujeme. No teď si někdo řekne, ta se zbláznila, nebo co nám to tady namlouvá, aby lidé na vozíku lítali, lyžovali, bruslili… Ale vždy jde o přizpůsobení sportu danému prostředí, lidem, handicapům… Dokonce jsme letos i házeli sněhovými koulemi, nebo jsme měli hodinu krasobruslení. Přišly dvě krásné studentky v oblečení krasobruslařek, oblékly si brusle, povídalo se o Hance Maškové, či Ondřejovi Nepelovi…. Nádherná práce, vzpomínání, cvičení. Jezdíme na výlety, v létě jsme vyrazili s dalšími pomocníky, dobrovolníky, například do lanového parku na Libín, kde šlo nejen o pobyt na čerstvém vzduchu, zvládnutí nerovného terénu, ale i hodně srandy při nasazování helem na hlavu a tahání za lana. Nebo výlet na zámek Kratochvíle, kde jsme spojili zdravou chůzi po zahradě s prohlídkou zámku Kratochvíle s nádhernými interiéry s výzdobou květinami. Nechybí ani každoroční zastavení, myslím tím třeba Výstavu fotografií z našeho cvičení, či promítání fotografií. Zveme mezi sebe také sportovce profesionály, jako byl například David Havlík z oddílu Karatedo Tsunami a výcvikem karate, nebo v loňském roce mezi nás přijel SeniorCirkus z Prahy se žongléry, artisty a zábavnou formou zaujal všechny přítomné bez rozdílu veku, pohlaví a postižení. Dále také klidné setkání se Sítou Rojovou z Centra jógy v denním životě. Vyvrcholením bývají zimní sportovní hry, na kterých se podílí vždy hodně dalších dobrovolníků, napříč generacemi. A věřte, že z jakékoliv spolupráce mám osobně ohromnou radost, protože seniorům v domově se společně snažíme dělat život kvalitnější a zajímavější jednou oblastí.

Obohacuje dobrovolnictví Vás osobně?
Určitě. Každé setkání mne nabíjí energii. Každé setkání mi otevírá oči, jak dál i se svými rodiči ve vysokém věku. Každé setkání mi přináší radost. Na každém setkání je i můj manžel Karel, který vše dokumentuje, pořizuje fotografi e, vystavuje. Chyběl snad jen jednou za pět let. Doma probíráme, kdo je jak na tom zdravotně, kdo se zlepšil, kdo jakou měl náladu, den, kdo již mezi nás nepřijde, nepřišel. Společná práce i nás dva spojuje, takže další rozměr našeho dobrovolnictví. Pravidelně pro mne v pátek před cvičením přijíždí do práce s tepláky, tričkem a foťákem a společně pak zakončujeme cvičením pracovní týden.

Odnášíte si ze setkání nějaké zážitky?
Zážitků bych mohla napsat, a možná napíšu jinde, tisíc a jeden.

Na konci roku jsem získala nějaké fi nanční prostředky na nákup pomůcek z jednoho projektu. Neměla jsem čas odjet do většího města a tak mne napadlo jít do prodejny s pomůckami pro psy. Nakoupila jsem kruhy, ježky, zvířátka, svítící koule a věřte nebo ne, ani nevíte, jakou radost jsem všem svým cvičencům udělala, když jsme zhasli a se svítícími a vrnícími pomůckami jsme cvičili.

Senioři mají radost, když přijdu s něčím novým, jiným, zajímavým. Využívám řadu přírodních materiálů, se kterými cvičíme, nebo i zbytkových materiálů, kterým dáváme druhý život (jako jsou kelímky od jogurtů, staré šátky, upravené klacíky ze stromů, kaštany…).

A radost jim také vždy udělá, když mezi ně přijde malý človíček. Můj vnuk Matěj několikrát seniory cvičence, také hodně pobavil, házeli mu míč, usmívali se na něj a věřím, že i vzpomínali a bylo jim dobře.

S dobrovolnictvím se má začít od co nejnižšího věku, a tak jsem u vnuka začala. Začněte i vy, třeba svým příkladem.

Rozhovor poskytla Hana Vojtová, ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích