Na začátku byla snaha dvou zapálených lidí, Drahušky Kolářové a Petra Šulisty, o integraci mentálně postižených do společnosti. Včera v kulturním domě ve Strakonicích začal už jedenáctý ročník mezinárodního festivalu Salve caritas – salve vita.

Petr Šulista jeho na začátky vzpomíná rád. Hlavně díky Drahušce Kolářové. „Drahuška byla pro svou práci nadšená. Byla to naprosto sehraná spolupráce, ačkoliv jsme festival šili prakticky na koleni," říká. První ročník se odehrál v roce 1994. O tři roky později se přehoupl do mezinárodní podoby.

V současné době ho pořádá Městské kulturní středisko Strakonice. Jeho ředitelka Eva Dresslerová festival podle svých slov převzala v roce 2003 dobře nastartovaný. „Mrzí mě ale, že zájem ze strany běžné veřejnosti není velký," posteskla si. Dodala, že jejich cílem je situaci do budoucnosti změnit.

Festival Salve caritas – Salve vita se od roku 2005 koná každé dva roky. Na jeho rozpočet ve výši kolem čtvrt milionu přispívá ministerstvo kultury, Jihočeský kraj i město Strakonice. 

Ve zkratce
– Festival vznikl v roce 1994 ve Strakonicích za účelem sblížit lidi s mentálním postiženým a ostatními členy společnosti.
– Na jeho začátcích stáli Drahuška Kolářová a Petr Šulista.
– První ročník byl soutěžní, od druhého ročníku funguje jako přehlídka.
– V roce 1997 se festival stal mezinárodním.
– Pod město Strakonice přešel festival v roce 2003, pořádá ho kulturní středisko.
– Od roku 2005 se koná jednou za dva roky a střídá se s Mezinárodním dudáckým festivalem.

Vyprodali Lucernu a zahráli si v Chicagu. Díky Salve caritas

Pracovali o dovolené a zadarmo. Proto, aby pomohli začlenit postižené do společnosti. Díky snaze Petra Šulisty a Drahušky Kolářové prorazili dokonce v USA. „To je obrovský úspěch," říká Petr Šulista.

Jak vzpomínáte na začátky? Co bylo cílem vaší snahy?
Drahuška Kolářová byla velice vzácná žena. Svou práci dělala srdcem. Cílem bylo začlenit postižené do společnosti. A vůbec ten první ročník rozjet.

Jak náročné bylo takovou akci připravit?
Nechtěli nechat nic náhodě. Drahuška kolem sebe měla skupinu poctivých „babiček", které pomohly s veškerou agendou.
Navíc jsme pochopili, že když necháme soubory samotné, můžou se nám tu ztratit. Z řad křesťanské mládeže jsme zajistili dobrovolníky, kteří se po dvou starali o každý soubor, dostali program, aby věděli, v kolik a kde ten soubor má být.

A finanční stránka věci?
Pokud si vzpomínám, ministerstvo kultury nám uvolnilo tehdy asi padesát tisíc korun. Kolik nám dalo město, to už si nevzpomenu. Myslím ale, že se první ročník pohyboval v řádu dvou set tisíc korun.

V roce 2003 přešel festival pod město…
Ano. Tehdy Drahušce Kolářové stanovili diagnózu, která byla dost krutá a dokonce i termínově určená. Mně bylo jasné, že to sám nezvládnu. Takže jsme to předali. Naštěstí se diagnóza ukázala jako mylná.

Kdybyste měl zhodnotit první ročník a jeho postup do dnešní podoby?
Nám udělalo velkou radost hlavně to, že ústavy vycítily, jaká je to pro ně příležitost. Ta prkna, úspěch a potlesk je pro ně obrovský motor. Celý rok trénují a zlepšují se. Některé vydávají i cédéčko.
Například skupina Vega z DSP Skalice. Ti cvičili čtyři hodiny denně. Vypracovali se až do Music baru Lucerna, kde vystupovali s Tata Bojs. Pak vyprodali velkou Lucernu, dostali se na rock festival do Chicaga a z devíti souborů byli pátí. To je obrovský úspěch.

A jejich motivace vzešla díky vašemu festivalu?
Přesně tak.

Prozradíte nějaký zážitek, na který vzpomínáte často a rád?
Zážitků je mnoho. Ale například šatnářka v divadle v Písku nám řekla, že nikdy neviděla nic podobného. Hráli jsme tam tehdy pro školy a děti z hlediště vůbec nechtěly.