Sami zemědělci byli překvapeni, kolik se jich nakonec na hranicích sešlo. „Není se čemu divit. Ten problém se týká všech. A ti, co dorazit nemohli, akci minimálně podporují,“ vysvětlil předseda prachatické agrární komory Petr Holub.

Zdroj: Deník/Jana Vandlíčková

Ani jednání s českou vládou, která by se měla farmářů zastat, není podle zemědělců jednoduché. „Snad se s novým ministrem (Marek Výborný zastává post ministra zemědělství od června loňského roku, pozn. aut.) situace zlepší. Zdá se, že on o našich problémech chce jednat,“ hodnotil majitel prachatického zemědělského podniku Prima Agri František Hodina.

Mnozí z laiků si myslí, že zemědělec je živ hlavně z evropských dotací. Zemědělci přiznávají, že podíl dotací pro jejich podnikání nezbytný. Ale jen se k nim dostat je podle všeho nadlidský úkol. „Sám člověk, malý zemědělec, není schopen takovou dotaci ani vyřídit,“ říká soukromý farmář Ondřej Sedláček z Arnoštova. Žádost o dotaci je tak komplikovaná, že je lepší někoho najmout. Jenže to si malá rodinná farma nemůže dovolit. Získat statisícovou dotaci prý stojí farmáře zhruba osmdesát tisíc, několik měsíců čekání a placení úroků bance. „Kolikrát si člověk raději rozmyslí, jestli bude vyplňovat formuláře a vyřizovat dotaci, nebo půjde raději telit krávu,“ dodává s tím, že ještě následujících pět let od připsání dotace na účet musí farmář dodržet předem dané podmínky. Jinak peníze vrací. „A to nemluvím o možném nedostatku v případě kontroly,“ uzavírá.

Další problém je podle zemědělců snižování uhlíkové stopy, kterou po nich Brusel chce. Jenže pak v obchodě člověk zjistí, že si nekupuje českou cibuli s minimálními náklady na dopravu, ale cibuli z Nového Zélandu, kterou od Evropy dělilo třináct tisíc kilometrů. „Proč dovážíme potraviny, které si umíme vypěstovat? Chápu mandarinky a banány, ale cibuli a brambory?“ pokládá František Hodina řečnickou otázku.

Pro farmáře dráž

Na zemědělské stroje dotační peníze nejsou. Ty zemědělci dostávají podle množství obhospodařované půdy. „Bez peněz z unie nejsme schopni zaplatit lidi a nájmy. Můžeme pak peníze použít i na nákup nové techniky,“ říká šéf prachatické Prima Agri František Hodina. V souvislosti dotacemi poukazuje i na fakt, že všichni prodejci zemědělské techniky vědí, že zemědělci dotace dostávají, a tak všechny stroje jsou předražené. „Špičkově vybavený tahač stojí autodopravce dva a půl tři miliony a traktor šest,“ srovnává František Hodina.

Na moderní stroj, který zemědělci pomáhá při práci, si nejsou schopní vydělat. „Bez dotací neuživíme zaměstnance, leda zkrachujeme,“ dodává předseda Agrární komory na Strakonicku Bohumil Hradecký a dává další příklady: „V devadesátých letech nás bylo sto a stačilo nám na výplaty patnáct milionů, dneska je nás šedesát a potřebujeme milionů čtyřicet. Cena stroje je několikrát vyšší než dříve. Ceny náhradních dílů jsou předražené.“ Zaměstnanec, který má v traktoru vydržet dvanáct hodin denně, nemůže sedět v traktoru z roku osmdesát.

Zemědělci na hraničním přechodu Strážný neblokovali silnici. Z Protestem poukazují na nesmyslnosti přicházející z Evropské unie.
Šéf agrární komory na Prachaticku: Bojujeme za všechny zemědělce bez rozdílu

Když nebudou dotace, měli by zemědělci prodávat za tržní ceny. Na ty ale nedosáhnou. Výkupní ceny jsou tak nízké, že oni nejsou schopni vykazovat zisky. Vysvětlují, že nejsou těmi, kdo stanovují ceny v obchodech. Velký problém je podle nich ve výši marží. „Vidíte to například na ceně Plzeňského prazdroje, v Česku je akční cena vyšší než v Německu běžná,“ přidává příklad šéf strakonické agrární komory.

Prodávají a nevědí, za kolik

Zemědělci poukazují i na fakt, že jsou jedinou profesí, která celý měsíc něco prodává a neví, za kolik. „Prodáváme mléko a celý měsíc se bojíme, kolik nám mlékárna, která má poslední slovo, dá. My jen tušíme, ale finální cenu se dozvíme až následující měsíc po vyúčtování,“ popisuje běžnou praxi František Hodina.

K němu se přidává chovatel daňků z Husince Pavel Friedberger, který má stejnou zkušenost. „U masa je to stejné. Dáme dobytek na jatka, maso se rozdělí podle třídy, kde je stanovena cena. Zpracovatel si ale zatřídí podle svého uvážení, vyjde mu výsledná cena, a ta je vysoká podle něj. Když nám přijdou peníze, tak maso už je sněděné,“ popisuje s tím, že cenu chovatel ovlivnit prostě nemůže. Sice počítá s nějakou částkou, ale nakonec dostane za kus klidně o pět šest tisíc korun méně. Bohumil Hradecký se proto zlobí na bývalého ministra Zdeňka Nekulu. „Ten běžně říkal, že zemědělci vyšponovali cenu. My jsme vyšponovali cenu? Vždyť my cenu šponovat nemůžeme, my jsme v zajetí zpracovatelů,“ říká.

Jiný příklad s marží dodává pěstitel brambor František Čížek ze Střelskohoštické Lhoty na Strakonicku. Kilo brambor prodám obchodníkovi za osm korun a on je jedním přeložením prodává za šestnáct. „Můžeme se bavit o tom, kdo kolik vydělal?“ uzavírá diskuzi o tom, co se českým zemědělcům nelíbí a co je potřeba změnit.