S úsměvem na tváři o sobě tvrdí, že tak trochu žil ve stínu legendy dudáctví a folkloru Josefa Režného, ale že tomu byl rád. Jaroslav Vehrle ze Strakonic byl totiž blízkým přítelem Josefa Režného a když v roce 1975 společně sbírali materiál pro dokumentaci o dudách, dostal se i k výrobě a opravám těchto nástrojů. „Na Josefa Režného mám hrozně moc krásných vzpomínek. Žil jsem tak trochu v jeho stínu, ale to tak mělo být a já nechtěl vyčnívat. Byli jsme blízcí přátelé a spolupracovníci až do samotného konce," vzpomíná Jaroslav Vehrle, který 25. března oslaví 72. narozeniny.

I když od okamžiku, kdy se mu staly dudy životním osudem, uběhlo téměř 40 let, dodnes vzpomíná na svoje první. „Moje první dudy koupila Lída Hradská pro svoji dceru. Byl to takový můj první pokus, kde jsem viděl svoje chyby. Na nich jsem se učil. Josef Režný mi dal takový směr, kudy se vydat," vzpomíná.

Za svůj život vyrobil kolem 25 nástrojů, přibližně stejný počet jich opravil. To už ale patří minulosti, protože Jaroslav Vehrle loni s výrobou přestal a svoje poslední dudy věnoval Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích. „Je to moc náročná práce a hodně řemesel pohromadě. Také shánění materiálů je stále těžší. K tomu se přidaly i zdravotní obtíže," svěřil se.

Pomalu každý svůj výrobek má spojený s příběhem. Například ten, kdy s Josefem Režným naletěli podvodníkovi z Belgie. „Ve Volyni byla v roce 1978 nebo 1979 výstava dud z celé Evropy. Josef Režný dostal dopis od nějakého Belgičana, že výstavu viděl a jedny dudy by chtěl. Poslal nám fotografie tří dud, že jedny z nich vymění za ty české," vzpomíná Jaroslav Vehrle.

Rozhodli se dudy udělat, i když váhali s posláním. Nakonec ale výrobek do Belgie putoval. Jenže . . . „Žádná odpověď nedorazila. Josef to dvakrát urgoval, ale marně. Tak jsme přišli o dudy. Pamatuji se, že se opravdu povedly a měly krásný zvuk," říká.

I Jaroslava Vehrleho postihla tak trochu nemoc z povolání. Kdykoliv totiž vidí nějaké dudy, hodnotí a zjišťuje, kdo a kdy je vyrobil. A také obdivuje zručnost tvůrců, kteří mnohdy tvořili doslova na koleně. Jako on sám.