Amatérský divadelní herec a režisér Zdeněk Fál ze Strakonic by dnes oslavil 80. narozeniny. Na prkna, která znamenají svět, vstoupil poprvé v devíti letech. Sám pak k divadlu přitáhl řadu herců, například Romana Nováka. „Koncem roku 98 mě poprosil o záskok a v únoru 99 jsem stál na jevišti v jeho režii," vypráví.

Zdeněk Fál předsedal spolku Čelakovský Strakonice a také poprvé za trvání souboru Čelakovský představil divákům Shakespearovu hru, a to Veselé paničky windsorské. V ní si zahrál svou poslední roli, rytíře Falstaffa.

Zdeněk Fál se ale zapsal do mnoha srdcí. Divadelník Miloslav Pikolon z Volyně na něj vzpomíná často. „Byl to takový můj divadelní tatínek."

Činný byl strakonický bard Zdeněk Fál i v kultuře jako takové. Stál u zrodu Mezinárodního dudáckého festivalu. Eva Dresslerová, ředitelka městského kulturního střediska, si na svůj první festival vzpomíná. „Bylo to v roce 1990 a Zdeněk Fál mi tehdy vydatně pomohl," říká.

Zdeněk Fál zemřel v srpnu 2005. 

Ve zkratce

– Na divadelních prknech stál poprvé v devíti letech. Věrný jim zůstal šedesát let.
– Vůbec poprvé v historii DS Čelakovský, která se píše od druhé poloviny 19. století, uvedl na prkna Shakespearovu hru. V ní si jako rytíř Jan Falstaff zahrál kvůli nemoci naposledy.
– Divadlu se věnoval jeho otec, manželka a i dcera Dagmar. Ta dnes hraje v Divadle Josefa Dvořáka v Praze.
– Pomáhal zájemcům s talentovými zkouškami na DAMU.
– Stál u zrodu dvou nejvýznamnějších kulturních událostí – Mezinárodního dudáckého festivalu a mezinárodní výstavy fotografií Žena. Ta se do Strakonic vrátila loni po 19 letech.
– Stal se prvním předsedou DS Čelakovský, o.s.

Vy tři blbci, ne že si něco uděláte, spílal Zdeněk Fál hercům před premiérou

Ochotnický herec Roman Novák se k divadlu dostal právě díky Zdeňkovi Fálovi. „Nejdříve jsem nechtěl. Pak mě poprosil, jestli bych mu nepomohl a nezaskočil. O něco málo později už jsem stál na jevišti v jeho režii," píše v dopise redakci. Dodnes na něj pomýšlí s úsměvem. „Už jen při vyslovení jeho jména se musím pousmát a zavzpomínat na všechno dobré, co kdy vykonal. Spousta lidí je mu za mnoho vděčná. Za jeho přátelství, optimismus a nakažlivou dobrou náladu a smích," uzavírá.

U příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin Zdeňka Fála se o humorné zážitky s osobností volyňského a strakonického divadla podělil i Miloslav Pikolon. „Bylo to v roce 1975 a mé druhé divadlo. Na konci hry se rozhodne hodně aktivní babička, že předá své funkce vnukovi (což jsem byl já) a vnučce. Svolala celou rodinu a začala předávat. Mně hasičskou uniformu a pak pronesla: „A tobě, Liduško, dám uniformu Červeného kříže". Otevřela zásuvku a ejhle, uniforma nikde. Pohotově zareagovala a řekla, že ji nechala v pokoji, a odešla. Co teď? Podíval jsem se na Zdeňka. Ten pokrčil rameny, dal si rychle do úst chlebíček a stál. Po skončení se babička obořila na Zdeňka. „Můžeš mo říci, cos dělal, že jsi v tom Mildu nechal?" A Zdeněček v klidu: „Já jsem nemohl mluvit. Já jsem papal ten chlebíček."

Vzpomínky na Zdeňka Fála

Miloslav Pikolon, Volyně
Jednou jsem se ho zeptal, kdo povede divadlo, až tady s Hejtmánkem nebudou, odpověděl: „On se zase nějaký blbec najde." To mi pak připomenul na oslavě mé padesátky, kdy už běžel D.S. PIKI. Vzal mě okolo krku a řekl: „Tak vidíš, že se ten blbec našel." Druhá příhoda je z roku '79, kdy jsme právě dokončili zkoušky hry Mirko Stiebera Poslední prázdniny. Uklízela se scéna po generálce a Zdeněček, vědom si toho, že v souboru mimo jiných hrají i tři hodní chlapci (Kubeš, Gottwald a Pikolon), měl o premiéru strach, a tak jak právě odnášel věci do pětky (což byla místnost na scénu a kostýmy) říkal: „A hlavně, vy tři blbci, ne že si něco uděláte." Pak padla rána, a velký řev. Kdo znal Zdeněčka, když si udělal bebíčko, tak si to dovede představit. On totiž zapomněl, že jsou tam dva schody a spadl z nich. My tři hodní jsme klečeli smíchy a on křičel. „Já jsem mrtvej! Mám zlámanou nohu a ty blbci se tomu smějou. Pojďte mě, hergot, někdo zvednout!" Nakonec to byl jen výron, ale stejně za to mohli ti tři blbci.

Roman Novák, Strakonice

Se Zdeňkem Fálem jsme se seznámili v době, kdy on dělal vrátného v Domě kultury a já začínal s pořadatelskou službou. Po skončení služby jsem sedával ve vrátnici a poslouchal jeho bohaté životní historky, které byly okořeněny jeho specifickým smíchem, na který se prostě nedá zapomenout. Domů mě pak vozil jeho wartburgem, který k němu neodmyslitelně patřil. Ke konci roku 1998 se mě zeptal, jestli se nechci přijít podívat mezi divadelníky. Přiznám se, že jsem nechtěl. Pár týdnů na to mi řekl, že mu někdo vypadl a abych mu pomohl a zahrál to. Později mi přiznal, že to od něj bylo cílené. V únoru 1999 jsem již stál na jevišti pod jeho režií.

Karel Podlešák, Volyně
Kam Zdeněk Fál přišel, tam byl samý smích a vtip. Když jsme jezdili se souborem na představení, vždycky bylo o zábavu postaráno. Jednou jsme hráli na nějaké slavnosti zemědělského družstva, bylo to něco jako vinobraní. A abychom prý měli sílu hrát, poslali nás do družstevní jídelny, kde nám dali řízek přes celý talíř. Zdeněk tenkrát překvapil obsluhu dotazem, zda by k tomu řízečku neměli kousek chleba. Nevšiml si, že brambory jsou pod ním.

Josef Samec, Strakonice
Zdeněk byl nepřehlédnutelná postava, jeho sytý hlas a bodrý smích hlásil do dáli, že tady není místo pro smutek, splíny, natožpak na blbou náladu a nudu. Nejen, že nezkazil žádnou legraci, naopak, sám byl strůjcem různých vtípků a kanadských žertíků. Stál u zrodu a pak i pokračování dvou nejvýznamnějších kulturních událostí té doby – Mezinárodního dudáckého festivalu, jehož byl tajemníkem, a mezinárodní výstavy fotografií Žena. Když se v roce 1995 konstituoval Divadelní soubor Čelakovský jako občanské sdružení, stal se jeho prvním předsedou. Chci však zdůraznit jednu vlastnost, kterou měl a kterou si získal můj obdiv – i když byl těžce nemocný, a on dobře věděl, jak vážnou chorobou trpí, nikdy to nedal najevo. Ne že by o své nemoci nemluvil, to ano, ale vždy s jakýmsi humorným nadhledem a nikdy se neuchýlil k nějakým nářkům, kterými by kazil atmosféru.

Darina Vernerová