Po čase tu paní našla nového partnera a tzv. souhlasným prohlášením rodičů podle § 52 zákona o rodině určili jeho otcovství k holčičce. Její biologický otec se mohl domáhat popření tohoto úkonu, ale buď se o něm nedozvěděl, nebo neměl zájem – termín k podání takové žaloby propásl.
Pak zřejmě k jeho iniciativě podal nejvyšší státní zástupce u Okresního soudu ve Strakonicích žalobu o určení, že žalovaný pán otcem malé slečny není. Uplatnil tak právo, které mu dává § 62 zákona o rodině.


Strakonický soud žalobě vyhověl. Shledal, že ze zákona o rodině, ale i z Úmluvy o právech dítěte je taková žaloba v zájmu dítěte. To má mimo jiné právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Byť má dcera v současné době ze strany matky a „třetího" žalovaného zajištěnu péči na „nepochybně velice dobré úrovni", tak to samo o sobě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.


Soud mínil, že souhlasným prohlášením rodičů v situaci, kdy oběma je zřejmé, že muž biologickým otcem dítěte není, je sledován jiný cíl. Zákonným způsobem, jak dosáhnout legitimace otcovství, by bylo osvojení. Důsledkem nepravdivého prohlášení otcovství je zhoršení právního postavení biologického otce dcery, o jehož otcovství nebylo sporu a který se fakticky nemohl úspěšně domáhat určení otcovství k dítěti (zřejmě proto, že nebyl uveden v jeho rodném listě – pozn. red.). Souhlasné prohlášení rodičů je za těchto okolností absolutně neplatné pro obcházení zákona. Žalovaní tak nemohli platně určit otcovství k dceři.


Krajský soud v Č. Budějovicích rozsudek ve věci samé potvrdil. Mínil, že „otázka posouzení zájmu dítěte je výlučným právem Nejvyššího státního zástupce a soud tyto úvahy přezkoumávat nemůže". Odkázal na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 1506/07. Podle odvolacího soudu zájem dítěte, jak o něm hovoří zákon o rodině, je rozhodující pouze při úvahách státního zástupce, zda žalobu o popření otcovství podá. Je-li podána, je nutno v řízení zkoumat pouze to, zda žalovaný muž je či není otcem dcery. O čemž v tomto řízení není sporu.


Matka a druhý žalovaný podali dovolání. Mají za to, že v řízení o žalobě podle zákona o rodině je nezbytné zabývat se zájmem dítěte, mj. i tím, jakého charakteru a jak kvalitní péče ze strany toho kterého rodiče se má dítěti dostat.

Překonané názory?

NS připomněl, že zmíněné oprávnění nejvyššího státního zástupce, původně generálního prokurátora, přinesl zákon č. 142/1950 Sb. Mohlo být užito, jen „měl-li generální prokurátor za to, že toho vyžaduje obecný zájem". Tento zájem soud pak nepřezkoumával. Jednalo se o výjimečné opatření. V novele č. 91/1998 Sb. byl výraz „zájem společnosti" nahrazen slovy „zájem dítěte" a výraz „generální prokurátor" výrazem „nejvyšší státní zástupce".
Při posuzování obsahu pojmu „zájem dítěte" je třeba vycházet – jak uvedl již soud prvního stupně – rovněž z Úmluvy o právech dítěte. S ohledem na ni není důvod se domnívat, že soudy by měly být vyloučeny ze zkoumání zájmu dítěte na popření otcovství v řízení zahájeném k návrhu nejvyššího státního zástupce, řekl NS.


Krajským soudem uváděné rozhodnutí ÚS označil za dílčí závěr vyslovený v nemeritorním usnesení, obecné soudy nezavazující. Obdobný závěr NS z roku 1981 je „s ohledem na vývoj, kterým prošel český právní řád, již nepoužitelný", dodal NS.


V konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení soud zvažuje zájem dítěte s cílem dosáhnout pro ně stabilního řešení. Takové uspořádání vztahů je možné nastolit toliko závazným rozhodnutím orgánu státní moci oprávněného autoritativně rozhodovat o právem chráněných zájmech či povinnostech. Tím však nejvyšší státní zástupce není. Ten pouze zvažuje předpoklady pro podání žaloby. Rozhodnutí o tom, co je v zájmu dítěte, přísluší výlučně soudu, pokračoval NS.

Podle něj rozsudek v řízení podle zákona o rodině nemusí vždy deklarovat soulad mezi biologickým a právním otcovstvím. Jeho cílem je dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými zájmy dotčených osob. Tomu ovšem předchází pečlivé rozpoznání těchto zájmů, které je možné jen v soudním procesu. Co do zájmu dítěte je při tom třeba rovněž připustit, že právo znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat, poznamenal NS.
K závěru, že souhlasné prohlášení otcovství k dítěti, při němž oba prohlašující věděli, že uvedený nemůže být biologickým otcem dítěte, je absolutně neplatné, NS řekl, že je třeba zvážit, zda takové určení je vskutku jednoznačně v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Vliv může mít i zjištění, zda v době učinění prohlášení biologický otec o dítě projevoval zájem, zda prohlášení sledovalo vyloučení biologického otce z výkonu jeho práva na rodinný život apod.


Jihočeská rozhodnutí proto NS zrušil a věc vrátil do Strakonic k posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Dle Úmluvy k němu patří uspokojení jeho základních potřeb (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání, citového spojení, zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče. Vážit je třeba soudržnost rodiny, trvalost domova, vazby dítěte na kamarády, školní vztahy, rizika náhradní péče, kulturní pozadí či náboženskou víru…
Nezáviděníhodný úkol!


(Podle 30 Cdo 3430/2011) (ns, vm)