Církev prodává faru na Dobrši, odkaz zdejšího faráře P. Martina Vícha mizí

Obec faru nechtěla

„Otce Martina jsem znal, účastním se mší na Dobrši, na které nás chodí asi pět,“ uvedl nový majitel, podnikatel ze Strakonicka, jenž si nepřeje zveřejnit jméno ani částku, za kterou faru získal. „Koupil jsem ji pro rodinu, nikoliv kvůli obchodním a podnikatelským záměrům,“ pokračuje. Zároveň zde ale neuvažuje dále zachovávat farářův odkaz, např. vyčleněním části objektu jako místo setkávání věřících.

Oživit takřka dvacet let opuštěnou faru, na jejíž opravu střechy a fasády věnoval kdysi P. Martin Vích část peněz, získaných jako odškodné za vězení, bude stát značné finanční prostředky. Z fary, prohlášené v roce 1958 za kulturní památku, už dříve zmizela kachlová kamna, kdosi nyní zamkl průchozí branku mezi farní zahradou a hřbitovem s kostelem.

O záměru prodat faru věděla starostka obce Drážov, pod kterou Dobrš spadá. „Loni jsme s biskupstvím jednali o odkupu pozemku na Dobrši, a při té příležitosti se nás zeptali, zda bychom o faru měli v případě jejího prodeje zájem. Jenže my pro objekt využití nemáme,“ uvedla starostka Jiřina Vávrová.

Majitelem objektu byla Římskokatolická farnost Čestice, nyní běží dvacetidenní ochranná lhůta, takže do 18. března nesmí katastrální úřad povolit vklad. Představitelé církve na dotaz neuvedli, za kolik faru prodali. Na stránkách biskupství je ale aktuálně nabízena fara na Jindřichohradecku v mnohem horším stavu, a to za minimální částku 4 miliony korun.

Administrátorem čestické farnosti, pod kterou Dobrš a zdejší kostel Zvěstování Páně spadá, je P. Jan Löffelmann. „Požádal jsem generálního vikáře, aby v dohledné době, dle jeho možností, přijel na Dobrš a po mši sv. vysvětlil případné dotazy ohledně prodeje fary,“ uvedl kněz. Nejbližší mše jsou na Dobrši 9. a 23. března.

Mlčení církve?

Zájemci o faru z minulých let si stěžují, že o aktuálním záměru prodat ji nebyli nyní ze strany církve informováni nebo se o něm oficiálně nemohli dozvědět. Budoucnost fary a její oživení v duchu farářova odkazu má roky na srdci místní farník, architekt Ivo Kraml, předseda Sdružení pro obnovu Dobrše, které vzniklo před 30 lety a jehož členem byl od začátku i farář. Členové spolku za jeho života vydali sborník Listy z Pošumaví, kterými se kněz roky obracel na farníky, pomáhali pak při zbudování jeho pomníku vedle kostela, přispěli vzpomínkami do knihy vydané ke stému výročí jeho narození s názvem Zahradník duší a organizují kulturní akce v Dobrši.

„Před třemi lety jsem byl u generálního vikáře Davida Henzela na budějovickém biskupství a hovořil s ním o budoucnosti fary a přáních otce Martina,“ říká Ivo Kraml. „Chtěli jsme na jeho odkaz navázat, a usilovali proto o pronájem nebo odkup dobršské fary.“ Pokračuje, že kromě veřejného charakteru a využití jako místa setkávání a dostupného ubytování pro početné rodiny s dětmi a skupin mládeže zde mohla vzniknout i expozice připomínající skauting, historii zvonařství či pronásledování církve za nacistické a komunistické totality s důrazem na regionální osobnosti a řád petrinů, jehož byl P. Martin členem.

Martin Vích má význam pro společnost

Architekta Kramla mrzí, že ho nyní biskupství o záměru prodat faru neinformovalo, přitom o jeho dlouhodobém vážném zájmu vědělo, což v něm vzbuzuje pochybnosti o transparentnosti prodeje. „Nezaznamenal jsem, že by biskupství zveřejnilo záměr na svých internetových stránkách a uvedlo požadovanou částku. Doufám, že cena byla alespoň 3,3 miliony korun, což je několik let starý úřední odhad,“ říká s tím, že v současné době např. prodává realitní kancelář vesnickou chalupu na Dobrši za 2,2 miliony korun. Připomíná také, že v dobršském kostele Zvěstování Páně se má restaurovat poškozený oltář, církevní zástupci farnosti proto vyhlásili před několika lety finanční sbírku. „Biskupství by teď aspoň opravy v kostele mohlo zaplatit z peněz, které získalo prodejem fary, a peníze z Dobrše by se pak částečně vrátily do farnosti zpátky,“ myslí si Ivo Kraml.

Do lhůty zaplombování vkladu do katastru do 18. března není převod majetku definitivní. Lidé, kteří znali P. Martina Vícha a pamatují si jeho vroucí přání zachovat faru jako místo setkávání i po jeho smrti, jsou rozhodnutím biskupství, které o záměru prodat faru neoslovilo jiné předchozí zájemce, ztotožňující se s farářovým odkazem, překvapeni. „Dobrš je pro mne od studentských let kouzelné místo, kam jsme rádi jezdívali,“ uvedl např. Michal Novotný z Katovic, který se zde před lety i ženil. „Kouzlo jí dávala hlavně osobnost P. Martina a i po jeho odchodu byla jeho odkazem prodchnutá. Škoda, že fara roky chátrá. Myslím, že církev má najít smysluplné využití, které jeho odkaz bude rozvíjet, což se ale zatím nepodařilo,“ dodal.

Dům, kde bydlí Láska

Citovou vazbu k místu i zdejšímu faráři má Vlastimil Lukáš ze Strakonic, který sem nastoupil v červnu 1999 na civilní službu. „Vztah a přátelství s otcem Martinem formovaly celý můj další život. Na Dobrš jezdila spousta jednotlivců i skupin, z kněží si pamatuji na skautské kamarády Václava Dvořáka, Karla Fořta nebo Františka Hobizala. Pravidelně sem zavítaly děti z letního putovního tábora z Jedličkova ústavu, nespočet oddílů skautů a vysokoškoláci z Prahy. Vzpomínám, jak otec Martin často říkával: Co je to domov? Místo, kde na mě čeká Láska. Vysvětloval, jaký je rozdíl mezi domovem a hotelem či ubytovnou, kde jde v první řadě o peníze. Osobně jsem na Dobrši domov našel v podobě dokořán otevřeného srdce otce Martina. Poznal jsem spoustu lidí, kteří se na místo, kde na ně čekala láska, přijetí, empatie a vzájemnost rádi vraceli, a jezdívali sem něco z tohoto bohatství načerpat. Mrzí mě, že jsme nechali faru řadu let chátrat a nenašel se nikdo s otevřeným srdcem, kdo by zde chtěl být pro druhé a dovedl místu vdechnout nový život. Moc bych si proto přál, aby se to povedlo novým majitelům. Hezké by bylo nechat zde vzpomínku na více jak čtyřicetileté působení otce Martina, případně vytvořit prostor, kde by se mohli farníci a další věřící neformálně setkávat ve jménu Páně. Bez takovýchto míst totiž víra zaniká. Je na nás všech vytvářet domovy, být všímající, mít otevřená srdce a rozdávat lásku,“ dodal Vlastimil Lukáš.

Odmítnutý básník

V roce stého výročí narození P. Martina Vícha na závěr mše v sobotu 29. května 2021 generální vikář Mons. David Henzl prohlásil, že z fary v Dobrši bude ubytovna pro pracovníky firmy Šumavský pstruh – Pstruhařství Mlýny. Dle rejstříku firem má Biskupství českobudějovické ve firmě stoprocentní podíl a David Henzl byl předsedou dozorčí rady. Někteří případní kupci se tak o faru přestali zajímat. „Před třemi čtyřmi roky jsme hledali v Pošumaví objekt pro náš projekt Chalupa pro setkávání, a o faru v Dobrši jsme měli zájem, neboť jsme ji znali ještě za života P. Martina, za kterým jsme jezdili,“ uvedl IT pracovník Daniel Veselka z Prahy, který chtěl s manželkou církevní odkaz P. Martina zachovat a rozvíjet. Když tehdy biskupství faru odmítalo prodat, investovali do jiné stavby na Šumavě.

Prodej fary podnikateli pro soukromé účely se smutkem snáší i šumavský spisovatel a básník Ondřej Fibich, účastník protikomunistického III. odboje. „Dobršská fara je významným spirituálním bodem pošumavské krajiny. Historie jejích obyvatel a služebníků často opisovala velké dějiny naší země. Tento magnet mne přitáhl, když jsem byl nucen zavřít svůj antikvariát na strakonickém hradě. Komunikoval jsem s českobudějovickým biskupstvím o pronájmu dobršské fary, aby nechátrala a já našel vhodné tuskulum pro svou mytopoetickou práci a kulturní poslání. Přes moře papírování a obezliček se to nepovedlo. Ale nápad Sdružení pro obnovu Dobrše udělat z této věkovité budovy muzeum zdejších dějin má logiku a řád. Není možné udělat z místa veřejného působení soukromé bydlení nějaké movité osoby. To popírá veškerý odkaz, kterému jsme zavázání paterům de Waldtovi, Chanovskému i Víchovi. A také všem duším, které nalezly na dobršské faře pochopení, útěchu a azyl,“ dodává Ondřej Fibich.

Mít se kam vrátit

Podobně cítí situaci profesor Jaroslav Vokoun z Teologické fakulty Jihočeské univerzity.

„Kdysi jsem napsal nostalgické čtyřverší o bytech, v nichž jsem během života bydlel: Domov za domovem z života mého mizí, všude kde bydlel jsem, bydlí teď někdo cizí. Snad aby oráč zpět nehleděl během práce? Nebo syn ztracený neměl už kam se vracet?

O mizejících duchovních domovech - farách, na nichž jsem nacházel útočiště, žádné verše nemám, ale stesk je podobný. Některé byly nejen prodány, ale následně i novým majitelem zbourány. Jedním z mých duchovních útočišť byla dobršská fara v době dlouholetého působení P. Martina Vícha. Docházel jsem tam pokoutně se svou sestrou, když jsme jako děti komunistického ředitele školy Martinovým vlivem uvěřili. Jezdíval jsem sem načerpat nové síly jako mladý farář i jako začínající vyučující teologické fakulty. Osazenstvo, tzn. tety, kuchařky, mladí petrini, civilkáři nebo narkomani na léčení, se měnilo, Martin zůstával. Stárl a ruch na faře pro něj někdy býval už velmi unavující, přesto faru otevřel skautským akcím i duchovním cvičením. Nakonec už ani nebyl schopen v poměrně drsných podmínkách farního bydlení přebývat. Doufal však, že duchovní život na faře bude pokračovat i po jeho odchodu. Bohužel jsme jej zklamali a na jeho práci nedokázali navázat. Na budovy svou víru vázat nemůžeme a oráč se nemá ohlížet zpět. Ale ztracený syn by měl vědět, že je kam se vrátit,“ dodal vysokoškolský pedagog Jaroslav Vokoun.

Petice za Martina

„Přejeme si, aby odkaz P. Martina zůstal i nadále živým,“ říká závěrem Ivo Kraml, kterého trápí údajná netransparentnost prodeje fary, patřící farnosti, takže by i farníci měli znát v duchu závěru synody údaje o transakci, a který chce proto iniciovat petici, adresovanou biskupství i novým majitelům. „Hlásíme se a připojujeme k myšlence zachování kontinuity využití dobršské fary v duchu odkazu a přání P. Martina F. Vícha. Otec Martin byl zdejší dlouholetý duchovní správce, petrin, politický vězeň, skaut, nositel státního vyznamenání Řádu T. G. M., který se zasloužil o to, aby farní areál byl v době jeho života místem setkávání, naslouchání, tolerance a duchovního života pro všechny sociální skupiny včetně handicapovaných bez ohledu na typ vyznání či hloubku víry. Velkou část odškodného za roky, strávené komunistických lágrech, věnoval na opravu fary.

Otec Martin Vích měl svatost v sobě

Jeho největším přáním na sklonku života bylo, aby pro farní areál vlastník, ať českobudějovické biskupství, či jiná právnická nebo soukromá osoba, zajistil důstojnou kontinuitu a zasloužil se o jeho záchranu a pokračování v duchu místa otevřeného všem bez rozdílů vyznání. Jeho odkaz a přání považujeme za důležité a potřebné zvláště v současné době, kdy se kolem nás prohlubují sociální rozdíly, vzniká půda pro intoleranci a relativizaci základních hodnot včetně křesťanských,“ dodává architekt Ivo Kraml, předseda Sdružení pro obnovu Dobrše.