Pamatuji se, že jste byla na Srí Lance, v Peru . . . Hodně cestujete, viďte?
Ano, a to velice ráda.

Proč právě Barma, dnešní Myanmar?
Ráda jezdím do míst, kde turismus ještě nesetřel domorodou kulturu.

Jak byste tuto zemi pomocí pár obrazů charakterizovala?
Buddhistická země, neobyčejná pokora, žádní žebráci, neexistuje otravné přemlouvání ke koupi, smlouvat o ceně se v Barmě spíš stydíte.

Kam vaše cesta vedla? Co jste viděla zajímavého?
Chodila jsem mezi obyčejnými lidmi, do lidových jídelen, na nejposvátnější místa barmského buddhismu, mezi rýžovými poli, v horských oblastech u původních obyvatel, i do zcela exotických míst a vesnic na vodě, v jezeře Inle.

Do loňského roku byla země v područí vojenské junty, dnes je to prezidentská republika, změnilo se to nějak opravdu, nebo jen na oko?
Z pohledu člověka, který v zemi strávil pouhé tři týdny, nelze na tuto otázku odpovědět.

Stále ještě je tam podobný systém jako u nás před revolucí – přídělové knížky na benzin, novinová cenzura, zákaz svobodného slova?
To je těžké posoudit, ale například mobil jsem nemohla použít od odletu z Bangkoku až po návrat do Thajska. Spojení s rodinou bylo možné jen přes internet a to jen občas.

Je pravdou, že místní řidiči autobusu nesmí mít stažené rolety proti slunci?
No, jelikož moje cesta se uskutečnila v období monzunových dešťů, řidiči řešili jiné problémy. A když už sluníčko svítilo a potřebovali zastínění, „roletu“ použili.

Jaký je běžný den zdejšího obyvatele? Pořád jen pracují, nebo mají možnost i odpočinku a zábavy?
Všude platí, že bez práce nejsou koláče. Viděla jsem Barmánce u pagod a stúp nejen meditovat, ale třeba číst noviny, povídat si, atd. Kluci na ulici hráli deskové hry a často i v dešti sepak-takraw (to je hra podobná našemu nohejbalu, ale s ratanovým míčem).

Co vás v této zemi překvapilo, co jste neočekávala?
Překvapila mne vstřícnost Barmánců, jejich pokora a snaha komunikovat. Vždy to byl kontakt velmi příjemný, nikdy neodbytný. Ačkoliv buddhističtí mniši každý den ráno vyjdou z kláštera pro jídlo od spoluobčanů, nedá se jejich postoj srovnat s žebráním, které jsem zažila v Indii.

Nějaký zážitek, na který dodnes vzpomínáte?
Nejemotivnější bylo pro mne setkání s velikostí přírody, půlnoc strávená v horách u ohromného zlatého viklanu, na jednom ze tří nejposvátnějších barmských buddhistických míst.

Barma je buddhistickou zemí, jak se to projevuje?
Buddhismus určitě podstatně ovlivňuje chování a každodenní život Barmánců, i to, že jsou natolik snášenliví, že se zcela přirozeně na posvátných buddhistických místech kromě soch Buddhů vyskytují i pohanské prvky, natové a bubudžijové.

Tato oblast je sužována monzuny (sezonní deště), zažila jste nějaký na vlastní kůži?
Ano, monzunový liják odpovídal mým představám z četby. Musím říci, že jsem se na něj těšila a nezklamala mne síla nebes.

V deltě řeky Iravadi se nachází bývalé město Rangún. Okouzlilo vás něčím, nebo naopak vás něčím znepokojilo?
V Rangúnu mne okouzlila především téměř 2000 let stará Schwedagonská pagoda pokrytá tunami zlata a ozdobená tisíci drahých kamenů, která v noci našeho příletu zářila jako obrovský nádherně zlatý kužel uprostřed tmavého města, zjevně trpícího nedostatkem elektřiny.

Vrátila byste se do Barmy?
Ano, země má kouzlo jiných jihoasijských zemí, ale z mého pohledu nemá negativa (nepořádek, špínu, obtěžující prodejce, atd.). Přesto raději poznávám nové země, nové lidi, nová místa.

Máte i další záliby?
Turistiku, plavání, občas windsurfing, dobré knihy, hudbu – se syny jezdím na koncerty, a samozřejmě moje vnučky.

Windsurfing? Jak jste se k tomuto sportu dostala a baví vás?
Začala jsem se surfováním v době, kdy ve Strakonicích nadšenci jako prof. Vágner prodávali svá první „na koleně“ dělaná prkna. Vyzkoušela jsem ho na Milavách, koupili jsme druhé a potom už si to se synem ve větru rozdávali na Lipně. Je to jeden z nejkrásnějších individuálních sportů, dávající ohromný pocit boje a současně splynutí s přírodou a pocit osvobozující volnosti.

Na jaký druh koncertů se syny jezdíte? Jaký styl hudby máte nejraději?
Od mládí mne vždy nejvíc oslovovala rocková hudba a té jsem zůstala věrná do současné doby. Za dobrou hudbou vyjíždíme kamkoliv, v Mnichově jsme byli v Tonhalle například na britských Ultravox a OMD, jen kousek od Mnichova na skvělých artrockových RPWL, do Gdaňsku jsme vyrazili na Jeana-Michela Jarre a Davida Gilmoura, v Praze například na Electric Light Orchestra.

Kde všude už jste díky své zálibě byla?
Navštívila jsem USA, Kanadu, Peru, Bolívii, Tunis, Egypt, Izrael, Jordánsko, Čínu, Tibet, Nepál, Indii, Srí Lanku, Skandinávii a řadu evropských států.

Podařilo se vám být už na všech kontinentech?
Ne, chybí mi Austrálie a Antarktida.

Kde se vám nejvíce líbilo a co vás tam zaujalo?
Nejvíc pro mne znamenala cesta do Tibetu, bylo úžasné vidět na vlastní oči zemi, o které jsem dávno snila a vše dostupné o ní četla. Nezapomenutelná byla magická atmosféra klášterů, posvátné kóry i pohled na Everest z letadla.

Zanechala ve vás cesta po „Střeše světa“ něco opravdu cenného?
Snad zesílení pocitu pokory před majestátem přírody.

Jste nábožensky založená?
Jsem křesťan, ale v buddhismu vidím jednu z cest k návratu světa k podstatným hodnotám.

Chystáte se navštívit další zemi, která vás láká, a nebo na nějaké už dříve viděné místo?
Láká mne jižní Afrika, Island s výletem do Grónska, a pokud bych se mohla někam vrátit, tak do Nepálu, pod Everest.

JOSEF NĚMEC