Do křesla primáře neurologického oddělení Nemocnice Tábor, a. s. usedl před třemi měsíci. Zkušenosti sbíral nejen v českých nemocnicích, ale také na pracovištích v německých městech Halle nebo Dessau. Začala tak pro něj nová životní etapa, protože se po třinácti letech vrátil zpět do rodné vlasti. „Práce v Německu byla dobrá zkušenost. Tam, když uděláte chybu, neunikne to. Naučilo mě to pracovat pozorně a poctivě,“ říká pětačtyřicetiletý rodák z Prahy.
Do Tábora jste se přestěhoval po více než deseti letech strávených v Německu. Prozraďte, liší se nějak tamní pracoviště od toho v Čechách?
To, co je tam obecně jiné, je organizace a kvalita práce. Němcům nic neunikne. Sice už to není to, co bývalo třeba za druhé světové války, kdy ta kontrola všeho byla skutečně mimořádná, ale i tak. Tam když uděláte chybu, nepozornost, napíšete něco špatně, neunikne to. Tím neříkám, že jsou Němci chytřejší, šikovnější, bez chyb nebo že umí operovat lépe než my. V Čechách je spousta šikovných lékařů, ale tamní systém je více pozorný k chybám a nekvalitní práci, na niž si tedy musíte dávat větší pozor. To je základní rozdíl, který spatřuji na práci v Čechách a Německu. Byla to ale dobrá zkušenost, naučilo mě to pracovat pozorně a poctivě.
Proč u vás vyhrál zrovna obor neurologie?
Původně jsem si vybral neurochirurgii. Vždycky mě sice bavila neurologie i psychiatrie a k tomu jsem chtěl ještě operovat, tak jsem nakonec dělal neurochirurgii. Po nějaké době mě to ale už trochu unavovalo a přišlo mi to jako rutina.
Primářem neurologie jste něco málo přes tři měsíce, v jakém stavu jste oddělení přebíral?
Bývalý primář odešel z kraje podzimu 2019, já jsem nastoupil na začátku července 2020. Hodně lidí zde bylo bez vedení, což nikdy není dobře, neboť chybí řád. Dalším problémem je personální obsazení, byť jsou tady tři zkušené atestované lékařky, je to stále málo. Slouží tu lidé z oborů infekčního a občas interního jako výpomoc, bez které by to nešlo.
Jaké máte vize? Jak byste chtěl, aby neurologické oddělení časem vypadalo?
Mým cílem je zlepšit personální obsazení oddělení. Je třeba mít zde minimálně dva lékaře na stálo. Neméně důležité je i technické zázemí. Rád bych nechal zřídit seminární místnost a zavedl pravidelné semináře, jak jsem byl zvyklý v Německu. S tím souvisí také jistá modernizace. Chci zavést i mobilní vizitu, což je něco, co je v Německu naprosto standardní, ale tady je to téměř neproveditelné. Zrušili bychom tím manuální psaní poznámek při vizitách a jejich následné zdlouhavé přepisování do počítače, a dělat tak duplicitní práci. Co nemohu přestát, je neefektivní lítání a maření času s tímto související. Toho dosáhneme bezdrátovou sítí, k pacientům budeme chodit s notebookem a vše psát rovnou. Tím se sice trochu prodlouží čas vizity, ale pak nebudou muset lékaři sedět a další hodinu a půl přepisovat všechny medikace i ordinace. To by byla taková první skupinka cílů. Jestli se nám pak někdy do budoucna povede díky personálnímu rozšíření oddělení, aby se tady dali lépe ošetřovat i pacienti s ikty, to by bylo dobré. Je třeba postavit elektrofyziologii na nohy. To kdyby se povedlo, tak bychom konečně fungovali jako standardní neurologie.
S jakými onemocněními se ve své praxi setkáváte nejčastěji? S čím za vámi chodí lidé v Táboře?
To je i pro mě docela zajímavá otázka, protože jsem změnil jak obor, tak zemi. Sem do Tábora, za krátkou dobu, co jsem tu, chodí odhadem z osmdesáti procent lidé s podobnými obtížemi, s nimiž za mnou chodili lidé na neurochirurgii v Německu. Jsou to tedy bolesti zad, a to zejména bederní a krční páteře s kořenovými bolestmi. Pak to jsou ikty – mrtvice, které mají různý rozsah i průběh. Dalším typem pacientů, které jsem ale v Německu nezažil, jsou ti, kteří se sem překládají z pracovišť Prahy nebo Českých Budějovic. Jsou to lidé, kteří bydlí v Táboře a blízkém okolí, a jdou sem na doléčení – po operacích zad, nádorů mozku, mrtvic – a jsou již dostatečně stabilní. Jinak další klasické neurologické diagnózy, které tu můžeme vidět, jsou roztroušená skleróza, jiná zánětlivá onemocnění CNS, ale i nádory. Některé případy je možné léčit i ambulantně tím, že se těmto pacientům podává infuze, ale léčba, která je teď komplexnější i nákladnější, je potom řízena přímo do center pro specifická neurologická onemocnění.
Uvádí se, že jednou z nejčastějších příčin úmrtí Čechů jsou mrtvice…
Je častá, ale je třeba upřesnit další faktory hrající roli ve statistice – věk, pohlaví, další onemocnění cévního systému. V podstatě se jedná o různě rozsáhlou nedokrevnost mozku, podobně jako známe u svalu srdečního. Ikty mohou mít různý rozsah a různý průběh, mohou být i krátkodobé s rychlým odezněním výpadku nervových funkcí. Takoví pacienti se ale musí dobře vyšetřit, protože to může být předzvěst většího iktu v budoucnu. Jaké jsou, co se neurologie týče, časté příčiny úmrtí pacientů? Když se vrátím k těm mrtvicím, na ty nemusí zemřít člověk hned. Ikty ale často invalidizují pacienty. Pokud jsou dostatečně rozsáhlé, tak signalizují, zejména u starších lidí, že vaskulární systém není v pořádku. Ikty jsou rovněž nezřídka spojeny s kardiálními riziky a potom, pokud pacienti leží, mají poruchy hybnosti, řečových funkcí a jsou odkázáni na dlouhodobou péči, tak umírají na následky s tím spojených komplikací jako jsou pneumonie, dekubity či sepse. Další typickou příčinou úmrtí jsou neurodegenerativní onemocnění a onemocnění motoneuronu, která neumíme léčit. Například amyotrofická laterální skleróza. Při ní dochází postupně k poruše polykání, hybnosti, kdy člověk znovu končí odkázaný na péči okolí a umírá na výše uvedené komplikace.
Takovým strašákem dnešní doby je Parkinsonova choroba a Alzheimer…
To jsou typická neurodegenerativní onemocnění. Tím, že populace stárne, zvětšuje se počet lidí, kteří trpí nějakým onemocněním z okruhu demencí. Zrovna tyto dvě zmíněné nemoci umíme léčit, ale ne vyléčit. Parkinsonova choroba primárně spojená s poruchou hybnosti je v dalším průběhu spojena právě s rizikem rozvoje demence. Tato nemoc se dá do určité míry léčit antiparkinsoniky, která se v poslední době výrazně zdokonalila. Dá se zpomalit, ale ne zastavit. Pak ani vyšší dávky léků již nefungují. Možností pak zůstává hluboká mozková stimulace. Alzheimerova choroba se neléčí jinak než podpůrně antidementivy, tedy léky, které podporují funkce kůry mozkové. Jejich účinek není takový, že by si člověk zobl a stal by se z něj Einstein, ale zpomalí neuronedegenerativní proces. Další postup je komplexnější: ergoterapie, eventuálně logopedie, psychoedukace příbuzných, psychofarmakologická léčba deprese, delirií a samozřejmě nakonec ústavní léčba. Nicméně, co se ví, a je to nejlepší lék proti demencím, i když on to není ani tak lék jako spíše prevence, je trénování mozkových funkcí od malička. To znamená, že u lidí, kteří mají celoživotně kognitivní zatížení mozku nějakou intelektuální činností – sami se vzdělávají, čtou, hrají logické hry, se ten proces zhoršování kognitivních funkcí zpomalí.
Jak je to s migrénami?
Migréna je specifický typ bolesti hlavy bez zjevné patologie nitrolebeční, která se projevuje maximálně silnou bolestí hlavy. Je dána poruchou součinnosti systému cévního a inervace trojklanným nervem, což způsobuje silnou bolest, eventuálně i s vegetativními příznaky, jako jsou zvracení a světloplachost. Je to záchvatovité onemocnění, které přijde najednou, i když se někdy ohlašuje tzv. aurou – tedy předzvěstí samotných bolestí hlavy například čichovými nebo vizuálními vjemy Podnětem k vyvolání mohou být ostré světlo či hluk. Začíná typicky v pubertě a má různou frekvenci. Tyto záchvaty mohou a nemusí dobře reagovat na analgetika, léky proti bolesti. Specifickou léčbou jsou pak triptany.
V některých článcích se píše, že má každá nemoc duševní příčinu? Souhlasíte s tím?
Ne. To si nemyslím. Psychosomatika má jistě ve standardní medicíně své nesporné místo, ale alternativní směry vysvětlující roztroušenou sklerózu tím, že jste v šestnácti letech utrpěla depresi nikoliv. Tato vysvětlení nejsou nutná. U řady chorob víme, jak vznikají a proč vznikají. Existují onemocnění se somatickými projevy, jež spadají do oboru psychiatrie. Pacienti mají skutečně bolesti, celkové slabosti, mají všechny možné příznaky, ale nezjistí se nikdy nic. To se vyhodnotí jako somatoformní porucha.