Sedíme v malém strakonickém bytě, kde před svými dvě malými dětmi bez zábran vypráví, co je postihlo. Slzy, které má v očích, nejsou hrané. A jak sám postupně zjišťuji, jsou nakažlivé.

Nastalo peklo

Loni vyšel 22. únor na čtvrtek. Inna žila s dětmi a manželem asi pět kilometrů od hranice s Ruskem. „Bylo kolem páté hodiny ranní, když nás probudil hrozný hluk a lomoz. Nesvítilo světlo, všechno se otřásalo a silnice kolem nás byly plné tanků,“ přibližuje to ráno. Manžel do té doby sloužil jako pohraničník. Po vypuknutí konfliktu začal pracovat v Národní gardě Ukrajiny. Protože už v roce 2014 bojoval proti Rusku při anexi Krymu, měla o něj Inna velký strach. Ruští vojáci totiž kontrolovali doklady a ona se bála, že na jeho činnost přijdou a budou se mstít. Naštěstí ho nenašli.

Museli pryč

Uplynuly dva měsíce až přišel pátek 24. dubna. Všichni očekávali příměří, protože nastaly Velikonoce. Ale opak byl pravdou. Místo, aby Rusové svátek uctili, ráno v pět hodin začali s bombardováním. „Tak, jak jsme byli neoblečení a bosí, jsme se běželi schovat do sklepa. Leželi jsme jen na podlaze, neměli jsme ani lůžka. Nevěděli jsme, kdy to skončí a byli jsme v tom sklepě hodně dlouho. Zdravotní stav mého syna se začal zhoršovat,“ pokračuje ve vyprávění Inna. Jedinou možností bylo opustit svůj domov. Dostali se do Bělehradu, kde byli čtyři dny, a poté přes Sankt Petěrburg, Tallinn a Varšavu do Prahy. Do hlavní města ČR přijeli 12. května, ve Strakonicích žijí od 1. července 2022.

Manžel je v pořádku

S manželem Inna je v kontaktu telefonicky, mají určitý interval, kdy si volají. Podle posledních zpráv je její muž v pořádku, ale více podrobností říkat nechce. Jde o jeho bezpečnost. Zajímá mne, jaké pocity má Inna k obyčejným ruským lidem. „Z ničeho je neviním, byli jsme blízcí sousedé,“ říká stručně.

Čas určený ke schůzce se krátí. Cítím, že další dotazy by byly pro mladou ženu, která má strach o své děti, manžela a blízké, kteří zůstali na Ukrajině, utrpením. I když se snaží ze všech sil odpovědět v klidu. Ale přesto si neodpustím ještě jeden dotaz. Týká se toho, zda se bude chtít vrátit na Ukrajinu. Neváhá ani vteřinu. „Chci domů, vždyť tam máme přátele a rodinu, je tam náš domov. Chci všem tady ve Strakonicích poděkovat, jak nás přijali, jak nám pomáhají a podporují. Nikdy nepřestaneme být vděční. Ale chceme domů,“ říká a oči plné slzí a dojetí dokreslují to, co zůstalo nevyřčené.

Asi po 20 minutách se loučíme a já přemýšlím, jak pojmout tak intimní příběh, aby nepřekročil tenkou hranici honby za senzací. A zároveň s tím pociťuji nekontrolovanou zášť a nenávist k těm, kteří vraždí, mučí a ničí domovy nevinných lidí. Vždyť i novinář má právo na emoce…

Tlumočení zajistil pracovník krizového řízení MěÚ Strakonice Peter Kurek. Autor článku tímto jemu i vedení města děkuje za pomoc a podporu.