Rodačka z Protivína se aktivně účastní vzpomínkových akcí připomínajících oběti holocaustu a o svých válečných zážitcích často beseduje s žáky a studenty, aby si
i oni uvědomili, co se tenkrát odehrávalo a co už se nesmí nikdy opakovat.
„Měla jsem krásně dětství, chodila jsem v Protivíně do školy i do Sokola. Moje kamarádky byly nežidovského původu a v dětství jsem se nesetkala s žádnými projevy nepřátelství vůči Židům.
Rodiče měli obchod se smíšeným zbožím, kde jsem také pomáhala. Lidé u nás rádi nakupovali. Můj tatínek měl rád hudbu, proto jsem se i já učila hrát na klavír. V neděli odpoledne tatínek vždycky říkal: Hanko, pojď nám zahrát, a měl radost, jak mi to jde.
V den, kdy nás obsadili Němci, hodně padal mokrý sníh. Přišly jsme tenkrát promočené do školy a jinak přísný pan učitel byl na nás děti nezvykle hodný.
Po roce 1940 začaly postupně platit různá omezení a zákazy v souladu s Norimberskými zákony. Nemohla jsem chodit do školy, museli jsme odevzdat celou řadu věcí, jako například kolo, lyže, rádio. Museli jsme také chodit označení žlutou Davidovou hvězdou.
close
zoom_in
Pamatuji si, jak jsem poprvé dostala od tatínka na zadek, když jsem se zdržela venku s kamarádkami po osmé večer. Do té doby jsme museli být už doma a nesměli být po osmé venku. Tatínek pro mě tenkrát přiběhl na náměstí celý bez sebe. Až po válce jsem si uvědomila, jak moc se o mě museli tehdy
s maminkou bát.
V dubnu 1942 přišel povolávací rozkaz do transportu. Mohli jsme si vzít s sebou zavazadla s určitou váhou na osobu. Když jsme šli v Protivíně na vlak, někteří lidé se na nás nebáli zamávat a povzbuzovali nás, že bude zase dobře. Jak jsme se mýlili.
S maminkou a tatínkem jsem přijela z rodného Protivína do Českých Budějovic na základě povolání do transportu. Bylo mi 14 let a od této chvíle jsem se stala číslem AKB 385. Tísnili jsme se na slamnících vedle sebe, společně staří i mladí, a chystali se na společnou cestu do Terezína. Nikdo z nás netušil, co nás tam čeká.
V Terezíně jsme zůstaly
s maminkou spolu, ale mohly jsme se stýkat s tatínkem, který bydlel jinde. Musely jsme pracovat na tzv. šancích, kde jsme pro Němce obdělávaly půdu a pěstovaly zeleninu, což byla velmi těžká práce. Neexistovalo tam, abychom si něco samy směly vzít.
Po čase mě přestěhovali do dívčího domova, kde nejčastější téma našich hovorů byly debaty o jídle. V Terezíně jsme totiž měli stále hlad.
V Terezíně jsme byli do prosince 1943, kdy nás nahnali do dobytčích vagonů
a poslali na východ. Kam jsme jeli a co nás tam čeká, jsme ale nevěděli.
Konečná stanice byla Osvětim. Přestala jsem tam být číslem AKB 385 a stala se číslem 73 685 . Na mém předloktí je dodnes tohle číslo němým svědkem hrůzných okamžiků.
close
zoom_in
V osvětimském pekle byl nejhorší pohled na kouř stále stoupající z komínů plynových komor. Všude kolem byl cítit nasládlý pach spálených těl, kterého se nešlo nijak zbavit.
Dne 13. dubna 1944, zrovna v den narození mojí maminky Olgy, zemřel můj tatínek, utýrán prostředím a nemocemi. My s maminkou jsme jako zázrakem prošly několika selekcemi, dokonce i před obávaným doktorem Josefem Mengelem.
Dostaly jsme se potom
s dalšími ženami do transportu směrem Hamburk na odklízecí práce. Vzpomínám si, s jakou úlevou jsme tenkrát opouštěly to strašné místo. V Hamburku jsme pak musely opět v nelidských podmínkách pracovat, byly jsme stále o hladu.
V dubnu 1945 nás evakuovali do koncentračního tábora Bergen–Belsen, což pro nás byla konečná stanice. Bylo to už v době, kdy anglická armáda byla již téměř za vraty lágru. Konec války se blížil a mezi příslušníky SS tehdy panoval zmatek. Nejprve maminka a potom také já jsme v tomhle koncentračním táboře dostaly tyfus, na který tam zemřely tisíce lidí. My jsme ale obě zázrakem přežily.
Po válce jsme se vrátily do Protivína v červnu 1945. Bylo mi sedmnáct let a vážila jsem 34 kilogramů. Moje čtyřicetiletá maminka měla o tři kilogramy více. Nacisté zavraždili celkem 67 členů naší rodiny, zůstaly jsme s maminkou samy. Začal pro nás zcela jiný a nelehký život bez babiček a dědečků.
close
zoom_in
V současné době jsem jediná žijící z transportu AKB. Manžel mi již zemřel, ale mám dvě dcery a žiji uprostřed naší velké rodiny plné vnoučat a pravnoučat.
Není pro mě lehké ani po tolika letech vzpomínat na události, které jsem za války prožila. V současné době ale opět určité skupiny lidí hajlují na ulicích a vykřikují nacistická hesla. Ve světě je spousta násilí a netolerance. Co mohu udělat já dnes, tak je mluvit o těchto věcech
a varovat před nimi.
Obracím se proto hlavně na mladé lidi, aby proti těmto projevům netolerance vystupovali a nepřipustili opakování násilí a zvěrstev na jakémkoliv národu nebo rase."
