Přitom byliny a jejich léčivé účinky znalo lidstvo odjakživa. Něco ze starých mouder obsahuje i zbrusu nový Pošumavský bylinář z Chluman, jehož autorem je spisovatel a nakladatel Ondřej Fibich.


Jak složité bylo vybrat devět bylinek ze Šumavy?
Musel jsem vzít v potaz edici s názvem Chlumanský nápadník, která má představovat různé rady, nápady a recepty z kulinářství, léčitelství a dalších oborů v sešitové formě. Musel jsem to tedy omezit na devět bylin. Jak možná někdo ví, devítka je magické číslo, které se užilo i při pojmenování bylinky devětsil, dělaly se i otýpky z devatera dřev, které se pak následně nechaly posvětit. Takže ta devítka mi vcelku logicky přišla na rozum hned a tím jsme se vešli i do daného formátu.


Jak jste vybíral konkrétní bylinky, které čtenář v novém receptáři najde?
Snažil jsem se spíše ctít podkladový materiál, který se mi podařilo nashromáždit. Proto jsem raději nepředjímal, o kterých bylinkách to bude, ale naopak jsem ctil nejrůznější dobové zápisy porodních babiček, kořenářů a kořenářek, lékárníka z Kašperských Hor a dalších.


Takže to nebylo tak, že byste si vybral konkrétní bylinku a pak k ní dohledával záznamy, ale zdroj byl pro vás základní?
Přesně tak. Jsem současně i folklorista a vlastním největší soukromou sbírku pověstí z Prácheňska, která čítá zhruba čtyři tisíce syžetů, a z toho jsem následně, jak se říká, vařil v druhé části nového receptáře, kde pojednávám o magickém býlí, čarování s květinami, bylinami, kořeny a podobně. A to vychází ze sběru starých lidových pověstí jak českých, tak i německých.


Když jste tak pročítal ty staré zápisky a odkazy, která z bylin je na Šumavě a v Pošumaví takovou nejvíce užívanou a uznávanou?
Myslím si, že to závisí na daném ekosystému, byly to tedy spíše místní zkušenosti lidí, které byliny měli dostupné. Samozřejmě také existoval institut kořenářek a kořenářů, kteří sbírali a obchodovali s bylinkami, které nebyly dostupné v okolí. Byla to tradice, která se šířila od úst k ústům, málokdo ji písemně zaznamenal a bylo hodně složité ji najít. Měl jsem například možnost hovořit s paní Malou, která je přímo rodačka ze Šumavy z Paští, která mne upozornila na zajímavý poznatek. Když se sklízelo seno, vydrolil se z něho prach, což bylo sušené luční kvítí, a to se používalo jako léčivá koupel. Dneska už to nikoho ani nenapadne, přitom jsou to milé detaily, které je dobré zaznamenat a zachovat.


Některé byliny asi najdeme napříč celou Šumavou, kterou z bylinek máte osobně nejraději?
Já musím říci, že je to okřehek, tedy pověstný žabinec, jehož využitelnost se ztratila. My už ho známe jen jako krmení pro mladé kachny, ale myslím si, že má v sobě velkou potenci a to, co se mi podařilo sesbírat a sepsat dokládá, že by stálo za to s ním experimentovat a zkoušet vlastně jeho nové možnosti.


Křest se koná v době, kdy je počasí skutečně letní. Našel jste při pátrání ve starých zápiscích nějakou bylinku na úpal, úžeh nebo spáleniny?
I přímo tady na chlumském trhu byla možnost si dnes koupit například třezalkový olej, který slouží právě k léčení popálenin. Nabízí se zde i nápoje z meduňky a máty, které pomáhají se zklidněním organismu a ochlazením těla. Pokud jde o spáleniny, to už jsou věci, které se týkají spíše mastí, které si lidé zhotovovali z různých druhů bylin, takže to není vyloženě o speciální bylině.


Dnes je mezi lidmi při léčení často využívána aloe vera, i když to není bylinka. Našla by se mezi těmi šumavskými některá s podobným využitím?
Myslím si, že by to mohl být právě jitrocel větší, ze kterého se zajímavým, téměř alchymistickým způsobem získává prášek, který má obrovské účinky, skoro bych řekl větší, než aloe.


Je pravda, že jako děti jsme si na louce utrhli list jitrocele a dávali si ho na různá říznutí a odřeniny.
To ale nebyl jitrocel větší, ale jitrocel kopinatý, který má podobné účinky, jako zmíněný jitrocel větší.