Skutečností je, že Božena Němcová se v rámci vlastenecké společnosti v Praze, kam ji uvedl manžel Josef Němec, často stýkala s profesorem a básníkem, strakonickým rodákem F.L. Čelakovským (v seriálu herec Ondřej Malý). Přítelkyni Antonii Reissovou, známou pod vlasteneckým jménem Bohuslava Rajská (Eva Josefíková), původně z Rožmitálu pod Třemšínem, přemluvila k „vlasteneckému“ sňatku s ovdovělým básníkem.

O Boženě Němcové a jejím vztahu k Prácheňsku se lze dočíst v publikaci ZAHRADOU POZÁNÍ, I. díl, str. 30, díl 7. Šlechta ve víru národního obrození aneb Modrá krev štědrá i tekoucí, vydané Městem Strakonice v roce 2016.

Velice nelibě se tato „rada“ dotkla dalšího českého vlastence, Jana Pravoslava Koubka, rodáka z Blatné, který si na Antonii Reissovou myslel, coby na budoucí manželku. O Boženě Němcové proto zhrzeně napsal velice nelichotivé verše, ve kterých zaznělo, že „řádný muž chce řádnou manželku, ale žádnou spisovatelku a těkající křepelku“, s odstupem doby přesnou předzvěst dalšího spisovatelčina osudu, v němž se objevilo i několik mladších mužů. Například Václav Čeněk Bendl (Jiří Roskot). Skoro o generaci mladší vlastenec, překladatel a bohém, který Němcovou učil ruštině. Později se z existenčních důvodů dal na církevní dráhu a ve Volyni, kde ke konci života (1780) působil jako katecheta, je pochován na hřbitově Malsička. Malou, ale „nenaplněnou“ stopu zanechal ve Strakonicích i vzor domácího štěstí vzorných manželek, kuchařek a hospodyněk, Magdalena Dobromila Rettigová (Veronika Freimanová), byť v seriálu říká, že manželství je klec.

V roce narození malé Barunky (1820) se zamilovala do berního kontrolora Wöllnera, což ve svém deníčku skryla pod poznámkou: "Tento den strávený ve Strakonicích je červenou růží, vloženou do lístků mého kalendáře…“

Z dalších postav město na Otavě a Volyňce velmi dobře osobně poznal, díky kočovnému divadlu, Josef Kajetán Tyl (Václav Jílek). V těžkém životním období se právě na radu Boženy Němcové uchýlil k pohádkám a vzniklo nejslavnější dílo, dramatická báchorka Strakonický dudák aneb Hody divých žen (premiéra v roce 1847), pro kterou získal ve Strakonicích kdysi inspiraci. Božena Němcová později, v podobně vyhrocené životní situaci (po smrti syna Hynka 1853), vytvořila své nejslavnější dílo, Babičku, s podtitulem Obrazy venkovského života, poprvé vydanou 1855 nakladatelem Jaroslavem Pospíšilem (Kryštof Hádek).

I Katovice

O rok později vychází i jediný autorčin román, Pohorská vesnice. Dílo, kterého si prý sama Němcová cenila více než Babičky. O idylickém životě na malém pohraničním panství s moudrou chápající šlechtou v čele s hrabětem Březenským. Jeho předobrazem se stal mecenáš a výrazná postava národního obrození, hrabě Jan Nepomuk Kolowrat, zvaný Hanuš (1794-1872). Mimo jiné financoval i spisovatelčinu studijní cestu po Slovensku. Oplátkou se stal hlavním hrdinou románové povídky Pohorská vesnice. Děj, umocněný chodským nářečím, které si Němcová oblíbila při pobytu v Domažlicích, se odehrává kdesi na Šumavě, u hranic s Bavorskem. (Pozn.: Když Němcovi pobývali v Domažlicích, poznali v blízkém Klenčí pod Čerchovem mladého učitele Aloise Jindřicha. V knize Jindřicha Šimona Baara, Paní komisarka, je doslovně psáno, že přišel na Chodsko z Katovic od Strakonicku, kde působil jako mladý učitelský pomocník. Pocházel z Kasejovic u Lnář a jeho syn, hudební skladatel a etnograf Chodska, Jindřich Jindřich, se v roce 1957 stane národním umělcem).

Ovšem při čtení románu jsem se nemohl zbavit dojmu, že ve skutečnosti je zasazen na severní Prácheňsko, na zámek Březnici nedaleko Blatné, rodové sídlo hraběte Hanuše a do blízkého okolí. V zámecké zahradě dozrávají meruňky a zpívá slavík, což pro Šumavu není úplně typické. Léčivý Hájek u Svaté Anny může být ve skutečnosti Bor s blízkou Dobrou Vodou, hluboké lesy Šumavy představuje blízký zalesněný masív brdského Třemšína. Příběh dráteníka, pohřbeného na zdejším hřbitově, je čistě březnický. A jméno blízké vesničky Pohoří možná posloužilo jako inspirace k názvu díla. Všechno do sebe tak nějak geograficky zapadá…

Hrabě zavádí nové postupy v polním hospodářství („Mrva na dvoře, zlato na poli.“) a v přístupu k obyčejným lidem je ušlechtilý a spravedlivý. Postavou jeho osvícené matky, hraběnky Březenské, poděkovala Němcová mecenášce, hraběnce Eleonoře Kounicové (Petra Lustigová), které věnovala i svou Babičku. A v příběhu Heleny, jinak Jelenky, dcery po hraběnčině zemřelé sestře, pravděpodobně hledala autorka samu sebe… Drotári (dráteníci) na zámku, zosobňují Němcovou milované Slovensko, kde knihu při svém posledním pobytu dopisovala. Příběhem lásek a života silně prolínají přírodní motivy, písně, lidové zvyky a úvahy o spokojeném životě všech lidí, chudých i bohatých, v souladu s přírodou. A nedá se přehlédnout ani trochu jiná spisovatelčina „babička“, moudrá, stará žena, bez jejíž rady a úsudku se ve vesnici nikdo neobejde.

Pletla mužským hlavy

Skutečnost byla, bohužel, jiná. Hrabě Hanuš zemřel bezdětný, dráteník Gallik spí na březnickém hřbitově a nešťastné spisovatelce se sen o návratu do šlechtických kruhů, z nichž možná pocházela, nikdy nesplnil. Podle dlouholetého podrobného ale nikdy vědecky zcela potvrzeného studia Heleny Sobkové, mohla totiž Barbora Panklová být ve skutečnosti nemanželskou dcerou Dorothey von Biron, vévodkyně Zaháňské (neteře paní kněžny z Babičky) a hraběte Karla Clam-Martinice, narozenou 5. února 1816 (viz např. kniha Tajemství Barunky Panklové). Snad tuto hádanku jednou historici rozluští.

Zbývá otázka, zda autorka opravdu úmyslně neuvedla pravé místo děje, Březnici a okolí. Měla pro to nějaké důvody? Když jsem v roce 2013 zjišťoval přímo na místě v Březnici případné souvislosti a okolnosti, přihodila se mi zvláštní příhoda. Mluvil jsem o Boženě Němcové s jednou místní pamětnicí a znalkyní, která mě během chvilky přenesla o nějakých 160 let zpět. Na tenhle krátký dialog jsem si musel několikrát vzpomenout při sledování seriálu. Březnická patriotka si to v něm rychle a krátce za všechny březnické ženy s paní Němcovou „vyřídila“:

„Prosím Vás, nevíte jestli někdy byla Božena Němcová v Březnici?“

„Ale no to víte, že byla. Několikrát. Jezdila tady na zámek a za doktorem. A taky do Nepomuka. Ale my jsme ji tady moc rády neviděly. Ona vždycky tady našim mužským popletla hlavu a zase odjela. Ne, ne, neviděly jsme jí tady rády…“

Kdo chce vědět víc…

Možná tak trochu tuším, proč paní spisovatelka literárně raději usadila Pohorskou ves daleko na šumavské bavorské hranice, ale třeba se mýlím a koneckonců je to její věc. Stejně tak si myslím, že tady na Březnicku byla opravdu šťastná. Přečtěte si Pohorskou ves a pochopíte. Jak to bylo doopravdy s životním štěstím paní Boženy asi právě skončený seriál hodně napověděl. Přijde mi, že především z pohledu žen. A opět si vzpomenu na ženy březnické… A kdo by chtěl vědět více? Nejslavnější česká spisovatelka se stala osudovou záležitostí literárního historika Miloslava Novotného (1894-1966). Narodil se v Radomyšli a konec života strávil ve Strakonicích. Autorce Babičky věnoval čtyřicet let života, čtrnáctisvazkové Dílo Boženy Němcové, knihu Božena Němcová a světská krása, studii o jejím muži, Karlu Němcovi a nedokončený Život Boženy Němcové.

Další mohou napovědět knihy výše zmíněné paní Sobkové, zachovaná korespondence nebo také ne příliš známý román Manžel slavné ženy od Vladimíra Drnáka. Z mužského pohledu přibližuje nelehkou životní cestu Josefa Němce po boku své ženy, kterou přežil o sedmnáct let. Dožil u svého syna Karla v Táboře, kde je i pohřben. Téměř v zapomnění. Bez jeho vlasteneckého cítění by nikdy nevyrostla národní spisovatelka Božena Němcová. Ale jen jeden společný životní postoj, vlastenectví, byl pod tlakem doby a společnosti pro dvě výrazné osobnosti zoufale, zoufale málo. A navíc přinášel taková pokušení… Problémy manželského soužití, završené tragédií největší, smrtí dítěte, tak postupně rozmetaly plány šťastného klidného a spokojeného života dvou, kdysi zamilovaných lidí. Ale dílo, které přes všechny těžkosti a překážky dokázala „Naše paní Božena Němcová“ nebo též babiččina Barunka zanechat, si zaslouží trvalou úctu dalších generací…

A slavný citát: „Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla.“, zůstane provždy velkým ženským tajemstvím, kterému se muži mohou snažit porozumět, ale nikdy jej nemohou pochopit.

Miroslav Šobr