Právě na Dušičky vzpomíná motorkář Jaroslav (26) ze Strakonic na svého kamaráda – říkejme mu Marek – prakticky neustále. „Snad každý den mi ho něco připomene," říká a snaží se usmát. „Už je to osm let dozadu, bylo mu tehdy devatenáct. Nepřežil srážku s autem. Dodnes přesně nevím, jak to vlastně bylo. Ale je to jedno, na věci to nic nezmění," vypráví mi.
Jaroslav má s přáteli tradici. „Marek umřel těsně před Dušičkami. Každý rok se s těmi, co ho znali, sejdeme a dojedeme na motorkách na místo, kde se to stalo," vypráví. „Tam pak zapálíme svíčky a položíme k pomníku vavřínový věnec. I když boj o život nakonec prohrál, pro nás je zkrátka vítěz. Nikdo z nás to s motorkou neuměl tak, jako on. Všichni jsme se od něj učili," vzpomíná. Smuteční výpravu pak zakončí jak se patří. „Než odjedeme, vytočíme motory do otáček a místo minuty ticha mu vyrobíme pořádný motorkářský randál. Pak si všichni sedneme do naší hospůdky, kde jsme se scházeli už dávno předtím, a vyprávíme si společné zážitky, které jsme s Markem zažili."
To, že by se vzpomínané příběhy opakovaly, podle Jaroslava nehrozí. „Divila byte se, ale zatím se nestalo, že bychom neměli co říct nebo že bychom vyprávěli to samé. Znali jsme se téměř od malička,takže zábavných historek máme na knížku. Možná dvě," líčí už s úsměvem Jaroslav.
Navzdory tragické ztrátě kamaráda on ani jeho přátelé neuvažují o tom, že by na motorku zanevřeli. „Možná ze začátku to tak bylo. Dnes už ale ne. Marek pro svou lásku k ní umřel. Bylo by nefér, kdybychom to vzdali. Pravdou ale je, že já už třeba přemýšlím jinak. Předvídám možná až zbytečně moc, občas se přistihnu, že se dokonce bojím. Je to ale asi normální . . ."