Pochází z Vysočiny, ale jižní Čechy mu učarovaly natolik, že se zde rozhodl žít. V roce 1978 jsme s manželkou koupili ve Vodňanech chalupu a v roce 1998 jsme se zde usadili natrvalo," říká spisovatel a novinář Jan Bauer. Dění kolem sebe sleduje už s jistým odstupem a jak sám říká, má větší radost z toho, že se už blíží jaro.

V sobotu 11. dubna oslavíte významné jubileum 70. narozeniny. Bilancujete?

Víte, čím je člověk starší, tím rychleji mu čas letí. Když mi bylo padesát nebo šedesát, říkal jsem si, že mám před sebou ještě dost času, že toho ještě hodně stihnu. Teď vím, že času je málo, že tady už nemusím být kdovíjak dlouho. A také sil mi ubývá a ráno se neprobouzím s chutí do práce a do života jako dřív. Ale hlavně je mi líto, že mnozí z mých kamarádů se ani té sedmdesátky nedožili. Myslím například na politika a astrologa Tondu Baudyše, malíře a muzikanta Honzu Pacáka, novináře a filmového producenta Pavla Melounka či spisovatele Pepíka Fraise… Tak rád bych si s nimi připil, ale bohužel už to není možné.

Přesto se zeptám jakých bylo z vašeho pohledu prožitých 70 let?

Těch sedmdesát let bylo nedělitelně spojeno s osudy této země po 2. světové válce. Narodil jsem se na konci Protektorátu Čechy a Morava, vyrůstal v době budování socialismu, prožil mládí v nadějných letech, které vrcholily Pražským jarem, a pak přijely tanky… Naštěstí jsem se dočkal příchodu svobody a ještě si ji jako novinář stačil užít. Byť se postupně ukazovalo, že i ta svoboda má svou odvrácenou tvář.

Narodil jste se na Vysočině v Jihlavě. Jaká byla vaše životní pouť?

V Jihlavě jsem žil až do svých sedmnácti a pak jsem se s rodiči přestěhoval do Českého Krumlova, kde jsem maturoval, a poté jsem studoval na vysoké škole v Českých Budějovicích. Jsem tedy srdcem Jihočech, byť rodem Moravák.

Jste zemědělský inženýr, ale živil jste se jako novinář (Zemědělské noviny) a jako spisovatel. Proč jste nedělal to, co jste vystudoval?

Jsem jedináček, nikoliv však rodiči rozmazlovaný, ale přísně vedený. Chtěl jsem studovat žurnalistiku nebo sociologii, ale maminka usoudila, že bych v Praze zvlčil, chodil do hospod a za děvčaty, a tak jsem zamířil na Provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. Psal jsem tehdy básně a přinesl je někdy v létě 1963 k posouzení do českobudějovického krajského nakladatelství Borisi Jachninovi, mimořádnému člověku, jemuž vděčím za mnohé. Boris správně usoudil, že mé veršíky za mnoho nestojí, a poslal mne raději do krajského deníku Jihočeská pravda za redaktorkou Jarkou Stejskalovou, abych se jí nabídl jako dopisovatel. A tak začala má spolupráce s novinami, později jsem psal i do týdeníků Student a Mladý svět a na fakultě redigoval studentský časopis. Fakultu jsem naštěstí končil v době pražského jara v roce 1968 a to rozhodlo o tom, že jsem jako novopečený zemědělský inženýr nemusel na statek v pohraničí, ale mohl nastoupit do redakce krajského deníku. Musím podotknout, že naše zemědělství tím o nic nepřišlo a mně se splnil sen.

Vaší velkou láskou je historie českých zemí. Píšete romány o našich panovnících, ale také detektivky. Vytvořil jste dvojici rychtáře Jakuba Protivy a mnicha Blasiuse takové české duo Holmes Watson. Jak jste na to přišel?

K historickým detektivkám mě vlastně inspiroval můj přítel a momentálně nejčtenější český spisovatel Vlastimil Vondruška svými knihami o královském prokurátorovi Oldřichovi z Chlumu. Jenže mně se vždycky jeho hrdina zdál až přehnaně ctnostný a čestný, a proto jsem vytvořil dvojici na pohled trochu nesourodou, nicméně při vyšetřování zločinů se výborně doplňující Jakuba Protivu z Protivce a mnicha Blasia. Rozhodně to nejsou žádní kladní hrdinové, nikdy nepohrdnou dobrým truňkem, na podraz umí odpovědět zase podrazem a s manželskou věrností či s celibátem si nedělají těžkou hlavu. Přesto nebo právě proto jsou mnohým čtenářům mých knih sympatičtí a napomohli k tomu, že jsem ve veřejných knihovnách po Vlastovi Vondruškovi druhým nejpůjčovanějším českým autorem.

Vraťme se k historii. Má český národ v tomto směru světu co ukazovat?

Jéjej, že se ptáte! Málokterá země má tak zajímavou historii jako Česko. A rozhodně se máme čím chlubit. Od časů Velké Moravy přes Přemyslovce, Lucemburky, dobu husitskou, renesanci, baroko až po dnešek vždycky jsme byli v centru velkých událostí a rodily se tu osobnosti, které nám může svět závidět. Nebudu vás zatěžovat jejich výčtem, byl by dlouhý a rozhodně by se neomezoval jen na fiktivního všeuměla Járu Cimrmana.

Kterého panovníka považujete za nejosvícenějšího?

S osvícenými panovníky je potíž. Však se podívejte na císaře Josefa II. Pouštěl se do reforem s nejčistšími úmysly a přitom to nedopadalo právě nejlépe. Daleko více uspěli ti panovníci, kteří nechtěli příliš reformovat, kteří nebyli až tak osvícení, ale zachovali si zdravý rozum a měli snahu vládnout spravedlivě. Jména si, prosím, dosaďte sami.

Velkou postavou dějin je Karel IV. Je popisován jako moudrý a spravedlivý vládce. Ale před lety se objevila domněnka, že i on už tehdy nechal psát kroniky tak, aby se později lidem právě takto jevil. Jaký je váš názor?

Máte pravdu, Karel IV. pečlivě sledoval práci kronikářů, sám napsal svoje vzpomínky, dalo by se říci, že zcela moderním způsobem dbal o svůj mediální obraz. Jenže i bez této skutečnosti byl vskutku mimořádnou osobností. Už jen to, že založil pražskou univerzitu a jako první český panovník byl v Římě korunován na císaře a stal se tak, jak se tehdy věřilo, pánem světa, z něj dělá velkého muže historie. Je zajímavé, že svých úspěchů většinou nedosahoval mečem, ale spíše obratným diplomatickým a zákulisním jednáním. Právě tato skutečnost mě inspirovala k vytvoření postavy dominikána Pavla, tajného agenta v Karlových službách. V lednu mi vyšel už šestý titul této série středověkých špionážních thrillerů nazvaný Svatý grál.

Už roky žijete a tvoříte ve Vodňanech. Odkdy? Co vás na jih Čech zaválo?

Nedaleko Vodňan jsme s manželkou už v roce 1973 koupili chalupu, tehdy bez vodovodu a elektřiny, a od roku 1998 zde žijeme trvale. Z tohoto důvodu jsem se začal zajímat o historii Vodňan a zaujala mne zejména jejich literární tradice. Proto jsem už před časem inicioval vznik pravidelného setkání spisovatelů Zeyerovy Vodňany, které se letos v dubnu uskuteční už po devatenácté. Letos sem přijedou například básníci Jaroslav Holoubek a Karel Sýs, prozaik a textař Jan Krůta, prozaička Irena Obermannová, dvojnásobný laureát ceny Magnesia Litera Jiří Hájíček a další literáti a bývá to velmi zdařilá a příjemná akce.

Sledujete dění kolem sebe? Politiku, kulturu… Co vás v poslední době rozesmálo a co rozesmutnilo?

Dění kolem sebe sleduji už s jistým odstupem. Ta doba, kdy jsem cestou do redakce přemýšlel o tématu komentáře, které mi bývalo souzeno psát, je dávno pryč. Vždyť například od té proslulé pomlčkové války, která předznamenala rozdělení Československa, uplynulo už čtvrtstoletí. Dnes mne mnohem více těší, že opět přichází jaro, radost mi dělají vnoučata, naši psi a kocouři a kytky rozkvetlé na zahradě. A na druhou stranu mne štvou spíše místní záležitosti, například zrušení lékařské pohotovosti ve Vodňanech, které po mém soudu silně zkomplikovalo dostupnost zdravotní péče.

Na čem nyní pracujete a kdy vaši knihu budeme moci vidět na pultech knihkupectví?

V tomto měsíci vychází má další historická detektivka s Jakubem Protivou z Protivce a jeho přítelem Blasiem. Jmenuje se Vražedná mše a odehrává se v Kutné Hoře, v Praze, v Čáslavi, ale třeba také na hradě Lichtenburku. Nedávno jsem dopsal detektivku z doby poměrně nedávné, tedy ze 70. let minulého století. Má název Smrt papaláše a dost jsem se při jejím psaní inspiroval vzpomínkami na redakci Zemědělských novin, kdysi proslulého deníku, v němž jsem prožil skoro dvacet let. Tahle knížka by měla vyjít v červnu a mohu ji doporučit jako ideální četbu na letní dovolenou.

Dokázal byste bez dlouhého přemýšlení říct, jak dlouho jste spisovatelem a kolik knih jste celkově už napsal?

Svou první knihu s názvem Uživí planeta lidstvo? jsem vydal už v roce 1978 v nakladatelství Albatros. Bylo to vlastně jakési populární vypravování o budoucnosti zemědělství. Z toho vidíte, že když už nějaké vzdělání máte, vždycky se vám může hodit. Od té doby jsem napsal 146 knih a jsem tedy nejplodnějším žijícím českým autorem. Přesto mne v akademickém slovníku českých spisovatelů nenajdete. Že bych někomu vadil? Historii, tedy především české historii, se soustavně věnuji od roku 2000. Můj zájem o historické záhady vlastně podnítilo přátelství s významným archeologem docentem Zdeňkem Klanicou, který bohužel loni zemřel. Před lety jsme dokonce zamýšleli spolu napsat knihu o Velké Moravě. Sice z toho tenkrát bohužel sešlo, ale už jsem v těch historických záhadách uvízl drápkem a zůstal dějepisu věrný.

Vzkázal byste něco našim čtenářům?

Čtěte si o historii, čtěte si o dějinách, protože bez jejich znalosti nepochopíte nic z toho, co se děje v současnosti. Tuším, že to byl znamenitý římský filozof a řečník Marcus Tullius Cicero, který prohlásil, že ten, kdo neví, co se odehrálo před jeho narozením, nikdy nebude dospělý. Všechno, co se odehrává dnes, se v té či oné podobě odehrálo už někdy dávno v minulosti. Nic nikdy není úplně nové. To nám budiž útěchou i varováním.