Za léta svého působení naučil Bohuslav Šabek dudy hrát několik desítek dětí a několik také na kontrabas. Další svěřenci mu prošli rukama v dudácké muzice. Jeho bývalí žáci dnes působí v různých dudáckých uskupeních, a to nejen na Strakonicku, ale také v jiných částech Čech. Svou dlouholetou soustavnou obětavou prací se mu podařilo předat dudáckou tradici mladé generaci a přinášet lidem radost z lidové muziky. Proto také loni obdržel Cenu hejtmana Jihočeského kraje. „Je to obrovská pocta, ale také štěstí na lidi kolem vás,“ říká Bohuslav Šabek.

Začněme právě Cenou hejtmana Jihočeského kraje. Takové ocenění nedostává člověk každý den. Co vám v ten okamžik v Doudlebech při vyhlašování Jihočeské vesnice roku běželo hlavou?
Já jsem si takové ty přemýšlivé pocity prožil předtím, když jsem se o udělení ceny dozvěděl. Nebudu tajit, že jsem byl opravdu velmi mile překvapený. Vlastní předání už bylo takové radostné vyústění celé záležitosti. A že jsem si osobně potřásl rukou s panem hejtmanem Martinem Kubou. Nikdy před tím jsem se s ním nesetkal. Víte, s takovým oceněním se nedá nikdy počítat. Ani vás nenapadne, že je to možné. Je to více méně náhoda a štěstí potkat se s lidmi, kteří vaši práci ocení. A já to štěstí měl.

Pane Šabku, první nástroj, na který jste se už jako kluk naučil hrát, byl akordeon. Proč zrovna tento nástroj?
Otázkou vůbec je, proč jsem muzikant. Měli jsme to v rodině. Můj bratranec Josef Mošovský měl svoji kapelu a k hudbě mě tak trochu inspiroval. Dodnes vidím, jak stojím v Řepici pod jeho oknem a on hraje na trubku. Dodnes slyším píseň Třešňové květy.

Jen připomeňme, čemu všemu jste se věnoval. V dětství jste se ve strakonické lidové škole umění (LŠU) naučil hrát na akordeon. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy ve Strakonicích jste nastoupil na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, kde jste se mj. věnoval i studiu hry na klavír. V té době jste také zpíval s Kubatovou dechovkou a v Jihočeském pěveckém sdružení. Pak jste začal vyučovat na základní škole. Postupně jste pracoval ve Volenicích, Novosedlech a v Radomyšli. Co následovalo dál?
Po osudovém setkání s Prácheňským souborem písní a tanců jsem se stal jeho členem. Následně jsem začal působit jako sólový zpěvák a hráč na velký buben a činely v Dechové hudbě LŠU (později Čezety, Nektarky), kterou vedl Ladislav Rom. Pojilo nás silné profesní přátelství. Také mě naučil hrát na kontrabas.

Na popud školní inspektorky jsem začal docházet na soukromé lekce hry na dudy k Josefu Režnému a Ladislavu Romovi. Následně jsem začal studovat v Praze konzervatoř, obor dudy u Karla Krasnického. Od roku 1988 jsem přestoupil na LŠU ve Strakonicích, kde jsem začal pracovat jako učitel hry na dudy, zobcové flétny, kontrabas a hudební nauky. Dále také jako klavírní korepetitor v tanečním oddělení a v pěveckém sboru Fere Angeli. Stal jsem se také vedoucím dudácké muziky při ZUŠ ve Strakonicích.

Evidentně vás múzy milovaly.
To asi ano (úsměv).

V srpnu oslavíte 77. narozeniny a stále máte hodiny na základní umělecké škole. Co pro vás tedy muzika a hudba znamenají?
Provázejí mě celý život. Moje maminka měla hudební nadání, byla dobrá zpěvačka. Taťka také. V tom je asi základ. A moje kmotřička navedla rodiče, aby mě dali učit na nějaký nástroj. To byla ta harmonika a mě se to líbilo. Řekl bych to asi tak, že mi to vonělo.

Talent je vždy jedna věc, ale bez určité dávky píle to nejde. Jak to bylo u vás?
Nikdy jsem nepociťoval, že bych tomu musel dát nějakou větší píli. Šlo tak nějak samo, protože mě to moc bavilo.

Za svůj život jste vychoval mnoho žáků, kteří hrají v dudáckých a folklorních souborech v mnoha koutech republiky. Je možné spočítat, kolik jich je?
Trochu to spočítat jde. Bylo to 49 dudáků, 12 basistů, v mé dudácké kapele bylo 20 klarinetů a 14 houslí. Dneska už jsou to tátové a mámy od rodin, a když se s nimi setkám, mám obrovskou radost.

Čím třeba vy začínáte, když přijde dítě, které se u vás chce hrát na hudební nástroj?
V první řadě už tyto děti prošly hudebním výběrem a jsou rozhodnuté nebo vybrané, na jaký nástroj by chtěly hrát. I když někdy jsem poznal, že by měly hrát na jiný nástroj. To se stává. V první řadě musí člověku ten nástroj, na který chce hrát, vonět. A hlavně musí v případě dětí vonět rodičům. To znamená ho podporovat a vydržet, že doma mečí dudy.

Vy jste se během svého života setkal s mnoha osobnostmi. Já vyjmenuji dvě – Ladislav Rom a Josef Režný. Jak na ně vzpomínáte?
Oba to byli skvělí muzikanti. První byl pan Režný. Poprvé jsme se potkali, když jsem dělal vedoucího na pionýrském táboře strakonické zbrojovky u Milevska. Pozvali jsme tam na vystoupení Prácheňský soubor. Tam jsem poprvé viděl a slyšel Prácheňák. Tak moc mě to chytilo, že hned potom jsem za panem Režným šel, jestli by mě vzal do Prácheňáku. Proklepl mě, poznal, že tam k němu chci a vzal mě. S Prácheňáku jsem přešel do Dechového orchestru LŠU k panu Romovi jako sólový zpěvák. A pan Rom mě začal učit na kontrabas. Pan Rom byl můj druhý táta a velký učitel.

Jste mezi dětmi celý život. Jak vy vnímáte tvrzení, že děti jsou bez zájmu o muziku, o folklór?
Není to pravda. V dětech ten zájem stále je. Z dětí takovéto zájmy nezmizí. Jen ty vnější podmínky jsou jiné. Když jsem já nastoupil do LŠU, tak tam stála fronta dětí, aby je sem přijali. Tenkrát jiné příležitosti děti neměly. Dneska můžou jít do mnoha aktivit jak v kultuře, tak ve sportu. Těch možností jsou na Strakonice doslova mraky.

Rozhovor vznikl za přispění a pomoci pracovnice strakonického muzea Ireny Novotné.