V závodech silničních motocyklů nemá snad dodnes Bohumil Staša v České republice obdoby. Dvacetkrát získal titul mistra republiky a vícekrát i na předních místech v rámci seriálu mistrovství světa. Letos mu bylo sedmdesát let a továrním jezdcem značky ČZ se stal před padesáti lety.

Pocházíte z Moravy, jak jste se do Strakonic dostal?

Jsem z Malenovic, to je předměstí Zlína. Táta taky závodil, tak jsem věděl odmalička, že nechci nic jiného dělat. Začal jsem závodit a docela mi to šlo, tak jsem pak dostal nabídku do Strakonic. Přišel jsem sem po vojně a už jsem tady zůstal. Žiju ve Strakonicích od roku 1964, tedy padesát let.

Kdy jste sedl poprvé na motorku?

To nebylo jako teď . Muselo vám být patnáct, abyste měl oprávnění a pak řidičák nejdřív od sedmnácti. Není to jako teď, kdy už závodí i děti. Za mých časů oficiálně neuměl nikdo jezdit, samozřejmě na černo někde na louce to kdekdo zkoušel.

close Bohumil Staša (druhý zleva) spolu s Matějem, Jakubem a Martinem Smržovými.s  zoom_in Jaké to bylo, když jste přišel do Strakonic? Byl jste tovární jezdec…

Přišel jsem sem závodit. Tenkrát to ale bylo něco jiného než teď. Člověk chodil normálně do práce od šesti do dvou jako každý druhý. Je pravda, že se ale pracovalo na těch motorkách, nebo se dělaly nějaké jízdní zkoušky a podobně. Dneska má tovární jezdec smlouvu, plat a jenom jezdí. O nějakém trénování tenkrát nemohla být ani řeč. Na menších závodech se prostě trénovalo na ty větší. Doba byla celkově jiná. Například autodrom bylo tenkrát cizí slovo. Jezdili jsme na přírodních okruzích, které vedly mezi domy či lesem. Pochopitelně to každou chvíli někdo odnesl. Takový okruh byl i v Brně.

Kolik jste toho tam odzávodil?

Já jsem tam jel na všech tratích, které tam kdy byly. Od roku 1965 se Brno jezdilo jako závod mistrovství světa, objevovala se tam závodnická špička. Já byl jednou druhý, jednou třetí a dvakrát šestý. 
V té době se mnou závodili takoví jezdci jako například 
Giacomo Agostini, Jarno Saarinen, či Alberto Pagani. 
V Čechách v mém věku tenkrát nebyl nikdo, až později přišel Petr Baláž, ten byl stejně starý, ale trvalo mu déle, než se dostal na špičku. Tady ve Strakonicích tenkrát závodil jako tovární jezdec Stanislav Malina, ale tomu už tenkrát bylo skoro čtyřicet. Chvíli tu se mnou jezdili i František Šťastný, Gustav Havel a František Bouček.

Bylo mezi závodníky spíš kamarádství nebo konkurence?

Na trati se závodilo, ale jinak to bylo víc kamarádství než dneska. Taky v tom není tolik peněz jako v poslední době. Nebylo třeba tolik soupeřit o sponzory.

Jak velký jste měl tým?

Jeli dva mechanici a já. Když jsme mířili za hranice tak to byl ještě nějaký ten estébák na dohled, s kým se budeme bavit a s kým ne. Někdy jeli i konstruktéři, ale málokdy. I materiální zázemí bylo jiné. Dneska máte například šest druhů pneumatik, tenkrát byly dva přední a zadní. Nezáleželo tedy, jestli pršelo nebo ne, to bylo jedno. Motorek mi za tu dobu prošlo rukama celá řada, někdy i dvě za sezonu. Jezdil jsem všechno od 125 po pětistovky. Když to tady zarazili v ČZ, tak jsem jezdil v Jawě, pak jsem měl nějaké yamahy a další.

Kam jste na závody směrem na západ vyjížděl?

Někdo to někde prostě naplánoval a my jsme jeli. Jezdívali jsme do Salcburku na velkou cenu, tam jsme vyhrávali docela pravidelně. Pak třeba do Německa na Nürburgring, do Holandska do Assenu, někdy do Belgie či do Itálie na Monzu či jiný závod. Smůla ale byla v tom, že jsem nikdy nejel celý seriál mistrovství světa. 
I přesto jsem skončil dvakrát osmý a na mistra světa mi scházely třeba čtyři body. 
A to jsme jeli jsme taky jen polovinu startů .

Byl čas v těch cizích zemích nějak porozhlédnout?

To ne. Ve čtvrtek jsme vyráželi ze Strakonic, v pátek bylo třeba odtrénovat, pak na hotel a po závodech zase domů. Víc nikdo netoleroval. Ale já bych stejně nikam nešel. Nezajímalo mě, kde mají nějaké pěkné džíny či jaké jsou tam hrady. Co jsem chtěl, to jsem viděl – tedy okruh.

Jak už jste zmínil, závodění jste měli v rodině?

Závodil tatínek, Který mi později fandil po Čechách téměř na každém závodě. Když začal závodit syn, byly podmínky lepší, ale všechno bylo dražší. Sehnat peníze na seriál mistrovství světa byl problém. Dneska je to o milionech či desítkách milionů korun. A prokousat se v té době tréninkovým sítem bylo o dost složitější. Jinak mám ještě dceru, ale ta nesportovala. Vnoučata jsou ještě malá.

Měl jste nějaké těžší zranění během kariéry?

Prasklou hlavu, pak nějaké ty klíční kosti, ruku, nohu, rameno. Byla to ale pro závodníky běžná zranění. Ono závodění na motorce je fyzicky dost náročné, hlavně na ruce či ramena. V otáčce celou váhu svoji i motorky držíte na rukou, ze začátku sezony tedy vždycky ruce dost bolely.

Dotkl se vás kromě závodění ještě nějaký sport?

Pro zábavu jsme hrávali přes zimu hokej. Kolikrát přijeli kamarádi z Plzně či Českých Budějovic. Jako divák se rád kouknu zase na hokej, fotbal mě tak nebere.

Narozen: 29. dubna 1944 v Malenovicích na Zlínsku. Většinu života ale prožil ve Strakonicích.Motocyklový závodník: v letech 1961 – 1989.
Tovární jezdec: ČZ, Jawa.
Další motocykly: MZ, Yamaha, Suzuki, Honda.
Mistr republiky: Dvacet titulů v třídách 125, 175, 250, 350 a 500 ccm
Výhry v mistrovství republiky: celkem devadesát
Největší úspěchy v mistrovství světa: 2. v GP ČSSR 350 ccm 1971, 3. v GP ČSSR 500 ccm 1969, 4. v GP Nizozemí 350 ccm 1968, 4. v GP Itálie 350 ccm 1968, 4. v GP Jugoslávie 350 ccm 1969, 5. v GP západního Německa 500 ccm 1968, 5. v GP východního Německa 350 ccm 1969, 6. v GP ČSSR 350 ccm 1967, 1969, 6. v GP západního Německa 350 ccm 1968, 6. v GP ČSSR 500 ccm 1973
Nejlépe v MS celkově: 8. v 350 ccm 1968, 1969 (šampionát nikdy nejel kompletní).
Zajímavost: závodili také jeho otec Vincenc a syn Bohumil.