Nezastavujte mě, nebo se pozvracím! To byla moje první věta hned po tom, co jsem 26. září doběhla do cíle svého prvního čtvrtmaratonu. Stoprocentně se ještě někdy takhle blbě vsadím, říkám si. Na druhou stranu jsem na sebe v koutku duše pyšná – mých úplně prvních uběhnutých deset a půl kilometru v životě. Druhým dechem, který sotva popadám, si vynadám. Na trénink jsem měla víc než rok. O tom, že letos poběžím, rozhodla má prohra v neuvážené sázce po skončení loňského ročníku Královského maratonu města Písku. Jenže na běhání bylo nejdřív hodně času, pak moc zima, pak moc horko a posledně taky pršelo…

Když jediné, co běží, je čas
Že mi teče do bot, jsem pochopila někdy v červnu. Tehdy jsem si stáhla „dohlížecí" aplikaci do mobilu a 4. června vybíhám na první trasu. Zdolám vzdálenost 3,91 kilometru a s jazykem na vestě zjišťuju, že i šnek by mi mohl konkurovat. Tak takhle by to teda nešlo, kárám se.
Po dvou dnech, kdy mi nohy připomínaly, že něco dělaly, jsem vyběhla znovu. Odhodlaná, že tentokrát to bude lepší. Bylo. Nadšení z výsledku způsobilo, že jsem další týden neuběhla nic.
Vyhrožovat mi začala už i moje kamarádka Verča, která je nadšený běžec. „Tímhle stylem to v září nedáš," hlásala se zdviženým prstem. Do září je času, říkám si. V červenci zamakám, v srpnu to doladím a v září už jen udržím formu. Dopadlo to přesně, jak nemělo. Přišla dovolená, tropické teploty a nucené ranní vstávání, což mi vážně nedělá vůbec dobře. Zkrátka když nějaký plán funguje, je to špatný plán.

Trénink běžce, kterým se neřiďte
Je 22. července, hodina taková, že je venku pomalu ještě tma. Sotva rozlepím oko, už lituju, že jsem se k něčemu tako᠆vému upsala. Vybíhám v 6.15 hodin a zdolávám tři kilometry. Před sedmou hodinou ranní píšu šéfovi esemesku, že prostě nepřijdu. Nakonec ji nepošlu, nejsem přece měkká.
Den nato si to vstávání zopáknu. Na trase, která byla nakonec o kilometr a půl delší, získávám nový poznatek, a sice že řepka smrdí i posečená. No fakt!
O víkendu se sice do běžeckých bot nazuju, ale dřív jak v půl osmý mě nikdo vstát nepřinutí. Následně zjistím, že když v západní Evropě zuří tornádo, je úplně jedno, že běžíte na východ. Stejně to fouká do ksichtu.

Takový kopeček jako když najdeš
Během pěti dnů pokořím skoro 20 kilometrů, a tak mi nedělá problém postavit se čelem výzvě mého kamaráda Honzy Krejčího, který ostatně stál na začátku příběhu, a 28. července v šest třicet už stojím nastoupená k hodině tělesné výchovy.
Na smluvené místo samozřejmě běžím. V domnění, že se jen tak proběhneme, se snažím držet ostřejší tempo a milý výraz. Obojí mě před pátým kilometrem opouští. V půlkilometrovém kopci mě opouští i zbytek sil. Nebo spíš dechu. „Takovej kopeček pak jako když najdeš," hecuje mě Honza. Co se mi v tu chvíli honí hlavou, se uveřejnit nedá. Když mě pak potká další kopec, už ho jen rezignovaně vyplazím. Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znova, říká se. Svatá pravda, pane Murphy. Dobíhám domů chvíli po sedmé a zjišťuju, že jsem právě překročila hranici šesti kilometrů. To už jsem za půlkou! A co víc, přežila jsem to!
Do konce měsíce vyběhnu ještě dvakrát po třech kilometrech.
Následující měsíc měl podobný scénář – lenost, lenost, nemoc. K prvnímu vyběhnutí mě motivuje až koupě nových běžeckých bot. Poprvé jsem se dostala na průměrné tempo pod 5,30 minuty na kilometr. Technicky vzato neletíme.
V srpnu zdolám v součtu 13 kilometrů. Což je ve srovnání s červencem poněkud málo, ale hřeje mě, že stejnou trasu dobíhám v lepším čase a kondici. Poplácám se po rameni a svůj první cíl „Doběhnout čtvrtmaraton" posouvám na druhý cíl „Doběhnout čtvrtmaraton pod hodinu". Pořád mám ještě měsíc.
V září běžím jen jednou, natáhnu to na sedm kilometrů. Přišlo mi to jako věčnost, ale dobíhám v dobrém čase. Na sedmém kilometru navíc trhám osobák. Asi jsem se těšila domů. Formu hodnotím jako ucházející a věřím, že pod 55 minut by to mohlo klapnout.

Den D aneb Tři, dva, jedna…
Věřím tomu ještě na startu závodu. Počasí bylo přiměřené – slunce nepralo, teplota kolem 16 stupňů a nálada dobrá. Vyzbrojená motivační hudbou a maminčinou mikinou vybíhám spolu se 114 nadšenci od Kamenného mostu na 10,5 kilometru dlouho trasu.
První dva kilometry držím tempo pod 5,30 minuty na kilometr, předbíhám další závodníky a sebevědomě mířím vpřed. Po cestě si plácnu s pár cizími lidmi, co přihlíží u cesty, a chválím si, jak super atmosféru závod má.
Když „dohlížecí" aplikace ohlásí pátý kilometr, začínám si připadat jak ve fitku na běžeckém trenažeru. Běžíte, běžíte, ale ten točný bod prostě nikde. Přichází někde kolem sedmého kilometru. Tady se započte mezičas 35:09. Ještě pořád je šance doběhnout pod 55 minut.
Mezi osmým a devátým kilometrem podezřívám pořadatele, že byly ty kilometry nejméně tři. Nohy sice dál odhodlaně běží, ačkoliv už jaksi mimo mou kontrolu, ale srdce, které podle pulsmetru hlásí tep 198 za minutu, a ta strašná bolest, co se mi usídlila v loktech a paralyzovala mi prsty, mi vnutí myšlenku, že to prostě vzdám. Nohy to odmítají. Alespoň zvolním. Ruce pustím podél těla a připadám si jak Hurvínek. Pohled pro bohy, fakt že jo.
Když dosáhnu devátého kilometru, ještě se zmobilizuju. Už je to jen 1500 metrů, to dáš!, fandím si. Jasné ale je, že pod hodinu to nebude. Zbývá tedy původní cíl, a to doběhnout. Když zahlídnu finiš, zaraduju se, ale dlouho mi to nevydrží. Mám před sebou totiž ten kopec, který jako když najdu. Střídám běh s rychlou chůzí a analyzuju zbytek trasy. Vyškrábu v sobě poslední zbytky sil a protáhnu kroky. Vbíhám na Kamenný most, kde potkám usmívajícího se Honzu Juráše, který zdolal maraton v celkovém pořadí jako třetí (Honzo, jsi frajer!). Jak se může po 42 kilometrech smát?, bleskne mi hlavou.
Z přemýšlení mě vytrhává povzbuzování přihlížejících davů a dusot závodníků za mnou. Běžím o život. Poslední metry připomínají spíš sprint než čtvrtmaraton. Cílovou pásku protínám v čase hodina minuta a řeším otázku, jak se nepozvracet. Doplňující otázka zněla Případně kam?

Konec dobrý, všechno dobré
Zhruba po pěti minutách začnu vnímat. Je to dobrý, nejsem poslední. A doběhla jsem, přežila jsem. Cíl splněn.
Při čekání na výsledky zjišťuju, že na listině přeživších nejsem. Že bych doběhla tak rychle, že by mě časoměřiče nestihly? Pak přijde sms zpráva s výsledky. V kategorii jsem osmnáctá, v celkovém pořadí 92. Zamířím domů.
Tam se třikrát převleču do suchého oblečení. Potit se přestanu až tak kolem sedmé večer. Po tom, co sním deset knedlíků k maminčině svíčkové. Zatímco jdu na pouť pro cukrovou vatu, říkám si, že příště tu přípravu na závod prostě nesmím podcenit. Počkat, jaký příště?!