Co vás a manžela vedlo k tomu adoptovat si dítě? Byla to pro vás těžká zkouška?

K rozhodnutí adoptovat dítě nás dovedly zdravotní potíže. Rozhodnutí je vlastně první a nejdůležitější krok na této cestě. Pak už to není nic těžkého.

Co tedy následovalo po tomto zásadním kroku?

Zašli jsem na sociální úřad, kde se mě ujala sociální pracovnice. Ta nám vysvětlila, co vše musíme absolvovat. Následovalo vyplnění spousty dotazníků, psaní životopisů, zdravotní prohlídky, návštěva sociální pracovnice v našem bytě a poté psychologické testy v Českých Budějovicích. A na závěr předadopční kurz.

Byla tohle tak složitá mašinérie, jak většina lidí tvrdí?

Já osobně si myslím, že pokud někdo není ochoten vyplnit několik dotazníků, tak to asi nemyslí s adopcí vážně. Je opravdu dobře, že manželé musí překonat nějaké překážky. V porovnání s dobrou výchovou dětí je proces adopce podle mého procházka růžovým sadem.

Můžete mít při hledání dítěte nějaké požadavky?

Ano. My jsme měli jasno. Chtěli jsme malé, zdravé a bílé dítě. Myslím, že tyhle požadavky, a to, co budou schopni tolerovat, by si měli všichni rodiče rozmyslet včas. Především s ohledem na dítě.

Jak dlouho jste na miminko museli čekat?

Na našeho chlapečka jsme čekali asi patnáct měsíců od doby, kdy jsme začali podnikat potřebné kroky.

Vzpomínáte ještě na telefonát, který vám sdělil, že si můžete pro vašeho syna přijet?

Na to, kdy mi bylo sděleno, že jsme byli s manželem jako pár vybráni pro tříměsíčního chlapečka, nikdy nezapomenu. A na okamžik, kdy jsem ho poprvé viděla v kojeneckém ústavu také ne. Byla to chvíle, která nám změnila celý život. Stejně jako jiným párům změní život narození potomka. Hlavně pro mě jako maminku to byl úplný převrat života ze dne na den. Miminko jsme si přivezli za 12 dní po telefonátu a během těchto dní jsme museli vše připravit na příchod chlapečka do rodiny.

Jak vzaly adopci vaše rodiny?

Měli jsme v rodině odpůrce našeho rozhodnutí adoptovat dítě. Dnes se tento člen rodiny v našem chlapečkovi vidí a určitě by ho nevyměnil.

Nesetkali jste se ani později s negativní reakcí okolí?

To, že máme adoptovaného chlapečka, na nás nikdo na ulici nepozná. A na čele to také napsáno nemáme. A ani jednou se mi nestalo, že by mě za to někdo odsoudil.

Nelitujete tedy toho, že jste se pro adopci rozhodli?

Dnes máme doma tříletého skvělého kluka a za nic na světě bychom ho nedali. Milujeme ho stejně jako milují rodiče své děti. Rozdíl v tom není.

Je něco, co byste s ohledem na své zkušenosti chtěla poradit párům, kteří o adopci uvažují?

Pokud toužíte po dítěti a váháte, zda to zkusit, tak pro vás mám jednu radu – jděte do toho! Nic se nevyrovná chvíli, kdy vám váš potomek řekne: „Maminko já tě miluji.“

Stojí to tedy za to?

Pokud se někdo rozhodne tuto cestu ujít od začátku do konce, čeká na něho v cíli naplnění života, plno lásky, radosti i starostí. Je to stejné jako v kterékoliv rodině, která má děti.

O Dětském centru Jihočeského kraje ve Strakonicích čtěte zde