Kliknutím zvětšíteSkoro by se zdálo, že tomu nikdy nebude jinak. Právě v tyto dny si více než jindy připomínáme ty, kteří už od nás odešli. Ještě před časem žili s námi - žili své osudy tak podobné našim, chodili po cestách, po nichž my dnes chodíme sami a dělili se s námi o radosti i žaly. Myslíme v těchto dnech na všechny naše blízké, jejichž pozemský osud se naplnil a oni odešli od nás tam, kam nedohlédneme.
Květy, které klademe na místa jejich posledního odpočinku, jsou viditelnou připomínkou našeho vzpomínání a naší lásky, jež trvá i za onu hranici, oddělující živé od mrtvých. Vzpomínka se stává příležitostí k blaženým návratům do dnů, kdy naši blízcí byli s námi tak samozřejmě, tak každodenně, že nám ani nepřišlo na mysl, že by tomu někdy mělo být jinak. Hledáme-li, kde se s nimi nejspíš můžeme setkat, pak zbývá krajina dětství, ten blažený stav mysli, do níž ještě nezasáhl stín loučení. Stojíc u místa posledního odpočinku lidí nám drahých, aspoň v duchu s nimi rozmlouváme o všem. Co bychom jim tolik chtěli říct. V čem je vlastně smysl této naší vzpomínky? Snad by měla být především pramenem povzbuzení k tomu, abychom trpělivě kráčeli po cestách nám určených tak jako oni před námi a došli k naplnění smyslu života na této zemi. Pociťujeme zároveň i něco jako vděčnost nad tím, že náš život trvá a přináší nám stále příležitost vykonat ještě něco dobrého.
Klademe svou kytičku a zaplavuje nás vlna vděku. Beze slov naše srdce děkuje za to, čím pro nás ten, komu ji dáváme, byl, a čím v naší mysli zůstává. Jsme s těmi, za nimiž sem přicházíme, spojeni tisíci neviditelnými vlákénky, stejně tak jako oni jsou spojeni s životy našimi.
Procházíme starou brankou zpět do našeho rušného a spěchajícího světa, do světa živých. Procházíme jí tak jako mnozí před námi a mnozí po nás. A ať si to uvědomujeme nebo ne, za tou brankou zanecháváme kus sebe. Krajinu stále zahaluje listopadová mlha, ale tu a tam se slunci podaří tou mlhou proniknout.
Jitka Pavlíková, Strakonice
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
