Kliknutím zvětšítePřed sedmi lety nechala univerzita v Goettingenu v krematoriu shořet hlavu, kterou skladovala naloženou ve formaldehydu dlouhých 89 let. Tuto hlavu v roce 1925 od těla oddělila gilotina. Na popravišti skončil jeden z nejhrůznějších německých sériových vrahů. „Fritz Haarmann, známý rovněž jako Řezník z Hannoveru, zavraždil mezi lety 1918 až 1924 přes dvě desítky mladíků. Poté, co byl sťat, byla jeho hlava uchována pro výzkumné účely," píše agentura AP.
Vědci možná chtěli zjistit, co vedlo vraha k tak brutálnímu způsobu zabíjení. Haarmann si jako oběti vybíral bezprizorní dospívající chlapce či mladé prostituty. Pod různými záminkami je nalákal do jedné ze svých skrýší. Tam je znásilnil a zabil. Ani to mu ale nestačilo. Obětem většinou prokousl hrdlo a pak je rozčtvrtil. Ovšem nejen proto, aby se snáze zbavil těla. Ostatky doslova naporcoval a pak vyrazil na hannoverské tržiště, kde maso prodával jako vepřové či koňské. Zda je i sám pojídal, zůstává dodnes tajemstvím. Haarmann kanibalismus popíral.
Před spravedlností se Haarmannovi dařilo unikat dlouhých šest let. Možná i proto, že se tento původně drobný zlodějíček nechal naverbovat jako policejní informátor. Do karet mu nahrálo i místo, kam odhazoval části těl - hannoverská řeka Leine ostatky vyplavila až po letech. A i když se Haarmannovi po objevení koster v toku dostali policisté na stopu, nebýt jeho přehnaného sebevědomí, mohl do zatčení stihnout zabít i další lidi. Jenže Haarmann ve své ješitnosti přivedl policistům rovnou pod nos klíčového svědka, díky čemu mohli muži zákona zakročit.
Hoch v holčičích šatech
Fritz Haarmann se narodil 25. října v roce 1879 jako nejmladší ze šesti dětí. A rychle se stal matčiným oblíbencem. S otcem naopak ani trochu nevycházel. Od svých vrstevníků se od útlého věku lišil - spíše než s jinými hochy si totiž nejraději hrál sám doma - oblečen v dívčích šatech s panenkami. Zdroje se rozcházejí v tom, zda si šaty začal oblékat sám od sebe, nebo jej k nim přivedla matka, která toužila po dceři. Fritzovo chování každopádně v dané době působilo jako nanejvýš neobvyklé. Navíc rád vařil a šil.
Když nastoupil do školy, učitelé jej popisovali jako tiché a poslušné dítě. Navzdory tomu v učení neexceloval - právě naopak, dokonce dvakrát propadl. Ze školních let si navíc s sebou do života odnesl velké trauma - podle všeho jej jako osmiletého zneužíval učitel. Jak konkrétně se to projevilo na jeho pozdějších činech, není jasné - o svém znásilnění nikdy nemluvil.
Když začal dospívat, zdálo se, že si navzdory všemu začíná nacházet ve světě svoje místo. Byl urostlým mladíkem, a jelikož mu škola příliš nešla, už jako patnáctiletý zamířil do armády. V ní byl podle svých slov šťastný. Jenže po krátkém čase začal mít epileptické záchvaty a jako fyzicky nezpůsobilý byl z armády vyhozen.
V šestnácti letech se poprvé dostal do hledáčku policistů. Lákal totiž jiné nezletilé chlapce na odlehlá místa, kde je pak sexuálně zneužíval. Policisté jej zatkli. Místo vězení nakonec skončil v psychiatrické léčebně. Trestné v tehdejším Německu totiž nebylo pouze sexuální obtěžování, ale i homosexualita. Ta byla stále vnímána jako psychická porucha.
Ze vzorného vojáka vyvrhelem společnosti
Z léčebny Haarmanna zachránila matka - díky její pomoci se mladému muži podařilo uprchnout do Švýcarska. V Curychu žil několik měsíců, pak ale dostal z Německa výzvu k nastoupení povinné vojenské služby. A tak se vrátil a opět oblékl uniformu. V armádě jej chválili jako příkladného a poslušného vojáka. On sám později řekl, že vojenská služba byla nejšťastnější dobou jeho života. Kdyby u vojska zůstal, možná že by vraždit nikdy nezačal. Jenže Haarmannovi se vrátila epilepsie a od armády musel podruhé odejít.
V Hannoveru se pak pokoušel pracovat po boku svého otce, jelikož jejich vztah nikdy nebyl dobrý, spolupráce příliš dlouho netrvala. Otec dokonce podal na syna žalobu a požadoval, aby byl opět zavřen do psychiatrické léčebny, protože mu údajně vyhrožoval. Soud pro to ale nenašel dostatek důkazů.
Když Haarmannovi nevyšlo podnikání s otcem a ani s jeho snoubenkou, která jej opustila, zůstal bez prostředků a bez možnosti najít slušné zaměstnání. V letech 1905 až 1912 se proto živil jako drobný zlodějíček a většinu tohoto období prožil za mřížemi. V podobném duchu přečkal i období první světové války.
Když skončila, na hannoverské policejní stanici už byl známou firmou. Jeho "životní styl" však v daném období nebyl v nově vzniklé Výmarské republice ničím výjimečným - stát poražený ve válce se ocitl v hospodářské krizi a lidé živořili. Kriminalita bujila a policisté sami navrhli Haarmannovi, aby se stal informátorem. Haarmann souhlasil. A ve stejné době začal brutálně vraždit mladé muže.
Prokousnuté hrdlo
První vraždu spáchal Haarmann v roce 1918 - tehdy však ještě šlo spíše o náhodný čin, než o promyšlené zabití. Obětí byl sedmnáctiletý Friedel Rothe. Když mladík zmizel, jeho kamarád na policií vypověděl, že ho naposledy viděl právě s Haarmannem. Policisté se po naléhání rodiny pohřešovaného kluka rozhodli svého informátora vyslechnout. „Když dorazili do jeho bytu, našli ho souložit s polonahým třináctiletým chlapcem," stojí v knize Monsters of Weimar.
A Haarmann hned putoval za mříže - ne ovšem za vraždu Rotha, ale za homosexualitu. Když po roce vyšel ven, na hannoverském nádraží narazil na svého pozdějšího milence a komplice, Hanse Granse. Po propuštění s Gransovou pomocí začal vraždit už zcela plánovitě a promyšleně.
Téměř vždy se opakoval stejný scénář - Haarmann pod záminkou příslibu jídla a pití vylákal do jedné ze svých skrýší mladého kluka. Znásilnil ho a pak zabil. Většinu obětí uškrtil, přičemž při škrcení se jim zakousnul do hrdla. Skus byl tak silný, že někteří chlapci umřeli spíše na něj, než na udušení. Následně oběť rozřezal. Vyjmul jí orgány, které společně s kostmi postupně v pytlech vynášel z domu. Maso zavražděných Haarmann zpeněžil - prodával jej na trzích jako zvířecí. Jeho milenec Grans se zase zbavoval osobních věcí zavražděných.
V letech 1923 a 1924 Haarmann vraždil jako na běžícím páse. Jeho nejmladší prokázané oběti bylo pouhých deset let.
Lebka v řece
Lidé si sice všimli, že v Hannoveru začínají podivně mizet mladí muži, k žádnému velkému policejnímu vyšetřování to ale nevedlo. Vzhledem k sociální situaci pohřešovaných hochů i celkové situaci ve Výmarské republice policie zmizení blíže neřešila. Konec Haarmannova běsnění se začal blížit až na jaře 1924.
Dvě děti si v květnu onoho roku hrály na řece Leine, když voda vyplavila lidskou lebku. Jelikož byla staršího data, policisté nejdříve nad nálezem mávli rukou - že jde pravděpodobně o kost odhozenou vykradači hrobů. Jenže ani ne o měsíc později stejná řeka u nedaleké vesnice vydala pytel s lidskými kostmi, a v jiné části Hannoveru se na břehu našly další dvě lebky.
Všem postupně začínalo být jasné, že se možná tok proměnil v pohřebiště. Když pak byl důkladně prohledán, našlo se celkem 500 kostí, které patřily minimálně dvaadvaceti lidem. Některé v řece podle zjištění patologů byly déle, jiné však pouze pár týdnů. V této chvíli si policisté velmi jasně vzpomněli na předchozí podivné mizení mladých mužů a začalo jim být jasné, že mají dočinění se sériovým vrahem.
Na Haarmannovo jméno narazili při vyšetřování poměrně brzy - stačilo, že si prošli seznam lidí odsouzených za homosexualitu a vyskočila na ně vražda Friedela Rotha z roku 1918. Haarmanna začali policisté podrobně sledovat - nasadili na něj dva policisty z Berlína, ty hannoverské totiž informátor a zlodějíček znal.
Na zlatém podnose
V poutech nakonec brutální vrah skončil dříve, než policisté čekali. A do pasti se dostal zcela sám. Jelikož si myslel, že jako policejnímu informátorovi mu nic nehrozí, dovedl k policistům na hannoverském vlakovém nádraží patnáctiletého hocha, se kterým se dříve před svědky pohádal, a trval na tom, aby ho detektivové zatkli za to, že cestoval bez potřebných dokladů.
Jenže Haarmann si tímto krokem pořádně naběhl - chlapec totiž policistům řekl, že ho Haarmann u sebe drží již čtyři dny a opakovaně ho znásilnil. Policistům tak vrah dovedl klíčového svědka jako na zlatém podnose. Po chlapcově výpovědi policisté prohledali Haarmannův dům a okamžitě jim bylo jasné, že mají před sebou pachatele více než dvacítky vražd.
V Haarmanově bytě se našlo množství stop krve, jeho sousedé navíc potvrdili, že si k sobě vodil množství mladíků a z bytu vycházel s podezřelými taškami. Vyšetřovatelé také objevili šatstvo a další osobní věci pohřešovaných chlapců.
Poslední doutník
Haarmann nejdříve zapíral a část vražd svaloval na svého komplice Granse. Jenže policisté měli v ruce dostatek důkazů - zejména výpovědí svědků, kteří ho viděli ve společnosti pozdějších obětí, či jejich oblečení, které měl uložené v bytě. A tak se Haarmann začal postupně přiznávat.
Soudní líčení s Haarmannem v roce 1924 se stalo hotovou senzací. Reportéři, kteří se dozvěděli, jak přesně zabiják vraždil, jej začali nazývat řezníkem či upírem. Před soudem se nakonec Haarmann také přiznal. Řekl, že mu vraždění způsobovalo extázi - ale třeba samotné rozřezávání těl vnímal jako nechutné. Když se ho soudce zeptal, kolik lidí zavraždil, Haarmann všem vyrazil dech. „Mezi padesáti a sedmdesáti," řekl před soudem.
Policisté mu ale byli schopni prokázat pouze 27 vražd a souzen byl pouze za ně. Kolik lidí ve skutečnosti zabil, už navždy zůstalo záhadou. Po jednání soudce vyslovil verdikt, který prakticky všichni čekali - trest smrti pro Haarmanna i Granse. Grans se přímo v soudní síni psychicky zhroutil, Haarmann rozsudek přijal klidně. Dokonce řekl, že kdyby nebyl popraven, vraždil by dál.
Poprava stětím byla vykonána v roce 1925. V noci před tím, než si lehl pod gilotinu, bylo Haarmannovi splněno jeho poslední přání - vyzpovídal se, do cely dostal brazilskou kávu a vykouřil si drahý doutník. Před popravou rovněž napsal dopis, v němž přiznal, že jeho komplic Grans mu sice pomáhal zbavovat se osobních věcí obětí, nikdy ale nevraždil. Díky tomu byl jeho milenci trest smrti zmírněn na dvanáctileté vězení. „Smrti se nebojím," řekl Haarmann těsně před tím, než mu ostří useklo hlavu.
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
