"Opravdová odvaha neznamená nebát se. Znamená mít strach, a přesto pokračovat v práci a dělat, co je třeba. To je odvaha," řekl v projevu k budoucím vojákům v americké vojenské akademii ve West Pointu krátce před svým odchodem do důchodu americký generál Norman Schwarzkopf. Hlavní velitel mezinárodní koalice armád během války v Perském zálivu a také hlavní stratég, který naplánoval a řídil operaci Pouštní bouře.  

Jedna z nejúspěšnějších válečných operací nejen v americké historii začala právě před 30 lety. Součástí široké koalice 28 států v čele s USA, která dostala od Rady bezpečnosti OSN mandát k osvobození Kuvajtu vojenskou silou, byla i tehdejší Československá federativní republika.

Dlouhá cesta Čechoslováků

Československo vyslalo do Perského zálivu malý samostatný speciální protichemický prapor, složený z dobrovolníků, jehož úkolem bylo pomoci zejména saúdskoarabským brigádám s případnou likvidací následků chemických útoků a s první pomocí zasaženým.

Protichemickou jednotku přepravilo do Království Saúdské Arábie během 11. až 14. prosince 1990 třináct obřích letounů C-5 Galaxy. Během Pouštní bouře se Čechoslováci postupně přemístili z výchozího prostoru poblíž města Hafar al-Batin v Saúdské Arábii až k hranicím Kuvajtu a postupovali s vojsky prvního sledu. Kromě saúdskoarabských brigád úzce spolupracovali i s příslušníky amerických, britských, francouzských a dalších armád.

Svůj postup ukončili jen pár kilometrů jižně od hlavního města Kuvajtu, nedaleko hořících naftových vrtů. Museli přitom projít známou Saddámovou linií minových polí. Kromě protichemické ochrany koaličních vojsk se jednotka, posílená v únoru 1991 o 37 výsadkářů, starala také o československé velvyslanectví v Kuvajtu, jehož okolí vyčistila od munice a zajistila opětovné připojení vody a elektřiny. I díky tomu obnovil československý zastupitelský úřad svou činnost jako jeden z prvních v Kuvajtu.

Největší rána přišla bohužel hned druhý den po zahájení operace. Při bojovém poplachu v polním táboře Hafar al-Batin zahynul četař Petr Šimonka, který si nešťastnou shodou náhod prostřelil břicho vlastním samopalem. Nebylo mu ještě ani 21 let. Stal se jedinou československou válečnou obětí tehdejší operace. 

Očima vojenského lékaře

Jedním z příslušníků československého praporu byl v té době i vojenský lékař Jindřich Sitta z Plzně, který se svou pojízdnou převazovnou účastnil útočné operace vedle velitelského stanoviště. "V poušti jsem viděl naše první tanky jedoucí vpředu. Je nač vzpomínat, i na to, že za těch půl roku jsem shodil šestnáct kilo. To, že jsme nepřítele převálcovali, byli úspěšní a přežili jsme, to vás nakopne na celý život," svěřil se loni Plzeňskému deníku.

Hodně věcí bylo tehdy pro vojáky z Evropy nových, řadu z nich překvapilo například to, jak umí být v noci mrazivá poušť. "Nakupovali jsme plynové bomby, abychom si to ve stanech aspoň trochu zahřáli. Žehrali jsme na to, že jsme si nepřivezli kamna, ale čím bychom tam topili, když na poušti není ani kousek klacku… Spali jsme v pyžamu, na tom tepláky a ve spacácích," vzpomínal Sitta.

Jako lékaře jej zaujalo zase to, že v Perském zálivu vůbec nehnisaly rány. "Ta poušť je tak vyprahlá, že tam nejsou choroboplodné zárodky. Rány se hojily krásně, čistě, bez infekce," popisoval.

V bojích byli zraněni celkem čtyři naši vojáci, všichni ale naštěstí přežili. Československá jednotka působila na území Saúdské Arábie a Kuvajtu od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991, pak začala být po částech stahována zpět do vlasti. Poslední českoslovenští vojáci se vrátili 31. srpna 1991.

Silný protivník

Dnes se možná zdá, že Saddám Husajn neměl proti rozsáhlé mezinárodní koalici sil šanci, ale když operace začala, nikdo z jejích velitelů nedokázal klidně usnout. Irácká armáda byla v té době označována za čtvrtou největší na světě, její pozemní síly byly plně vybaveny na svou dobu moderní sovětskou bojovou technikou a její vzdušné síly byly největší v celé oblasti Perského zálivu.

To bylo klíčové zvláště v první fázi operace. Irák disponoval bezmála tisícovkou bojeschopných letadel včetně řady typů stíhaček, mezi nimiž dominovaly sovětské MiGy a víceúčelové stíhačky Suchoj, ale nechyběly mezi nimi ani francouzské stroje Mirage F-1. Měl také více než 400 sovětských raketových systémů země-vzduch (SAM) a tisíce lehkých protiletadlových raket.

Toho si byl vědom i generál Norman Schwarzkopf, který vůbec první úder, jímž celá operace začala, směroval právě proti nepřátelským radarovým a protileteckým systémům v Iráku, aby nepřítel "neviděl" jeho útočící letadla. Cílem bylo vyřadit iráckou protivzdušnou obranu dříve, než se pohnou samotné vzdušné a pozemní síly.

"Asi deset dní před zahájením Pouštní bouře jsem zaznamenal zprávu generálporučíka Charlese Hornera, velitele amerických a spojeneckých leteckých operací, a uvědomil jsem si, že k tomu dojde," vzpomínal na zahájení leteckých operací veterán amerických leteckých sil Mark Hasara, který při operaci Pouštní bouře působil jako pilot a velitel tankovacího letadla KC-135.

Úkolem těchto letounů bylo doplňovat ve vzduchu palivo bitevním strojům, přičemž se však samy vystavovaly nebezpečí sestřelení. Prvotní odhady předpokládaly, že tankovací flotila ztratí 10 až 15 procent svých letadel. 

Poprvé v boji

Když byl ale vydán rozkaz ke startu, začali Hasara i jeho posádka dělat to, k čemu byli vycvičeni. "Jak my říkáme, když poprvé vidíte slona, je to dost děsivé. Prostě nevíte, co můžete čekat," popsal na stránkách amerického Ministerstva pro záležitosti veteránů tehdejší atmosféru Hasara, přičemž si vypomohl americkým úslovím pro získávání zkušeností za každou cenu.

Po prvním ostrém bojovém startu 17. ledna zamířila tankovací letadla na sever a v kokpitu se rozhostilo ticho. Pak se však ozval letoun AWACS vyhledávající vzdušné síly nepřítele, že před letkou jsou ve vzduchu irácké MiGy a stíhačky Mirage F-1.

"Všechny nás to hodně znervóznilo. Byl jsem šťastný, když jsme dotankovali taktické letadlo, které jsme doprovázeli, a otočili jsme se domů. Měl jsem obrovskou radost: odvedli jsme dobrou práci a vraceli jsme se v pořádku," popsal Hasara.

Ten krátce předtím přišel z vojenské akademie a Pouštní bouře pro něj znamenala jeho první bojové nasazení, čímž omlouval svoji nervozitu. "Když jsem plnil pátý bojový úkol, už mi srdeční frekvence nikdy tak nahoru nevyletěla - začalo to být běžné," dodal.

Přes pochmurné předpovědi nakonec americká armáda během operace Pouštní bouře o žádná tankovací letadla nepřišla. Po odchodu ze služby napsal Hasara o komunitě posádek tankovacích letadel během války v Zálivu knihu s názvem "Pilot tankeru", v níž popsal svou účast na operaci.

Nejslavnější éra CNN

Válka v Zálivu (někdy nazývaná také jako první válka v Zálivu) se do historie zapsala i tím, že diváci po celém světě sledovali první bombardovací údery proti cílům v Iráku v přímém přenosu a po zahájení ofenzívy trávili bez dechu celé noci u televizních obrazovek.

Byla to zejména zásluha americké zpravodajské televize CNN a jejího reportéra Petera Arnetta, jenž tehdy potvrdil svou pověst válečného zpravodajského esa, a stal se navíc doslova přes noc světovou celebritou. O co šlo? 

CNN založil v roce 1980 Ted Turner jako první zpravodajskou televizi vysílající nepřetržitě 24 hodin na světě. Arnett pro ni pracoval od roku 1981, a když Husajn vtrhl do Kuvajtu a schylovalo se k válce, odjel pokrývat dění přímo z místa v hlavním iráckém městě Bagdád.

Irácký režim ubytoval zahraniční novináře v bagdádském hotelu Al Rashíd (traduje se, že z důvodu, že pod hotelem měl Husajn rozsáhlý podzemní kryt a komunikační centrum). Sláva CNN byla založena na tom, že Arnett jako jediný měl vlastní linku vedoucí z jordánského Ammánu. Když na začátku bombardovací kampaně odřízla irácká vláda všem novinářům na 16 hodin spojení, zůstala CNN jedinou, která z Bagdádu nepřetržitě a v přímém přenosu ukazovala, kam právě dopadají spojenecké bomby.

Arnett sice později čelil i kritice, že odvysílal také některé irácké dezinformace, v očích veřejnosti však zůstal hrdinou, jenž jako jediný vydržel vysílat i pod palbou. Sledovanost CNN vzrostla během jedné jediné noci více než dvacetkrát.

Úspěšná, ale nikoli konečná mise

Válka skončila osvobozením Kuvajtu, ne však svržením Saddáma Husajna, mimo jiné proto, že k vojenskému obsazení Iráku neměla mezinárodní koalice od OSN mandát. Spojenecké ztráty byly výrazně nižší, než se velení koalice původně obávalo, a iráckou armádu se podařilo téměř úplně zničit.

Ne všechny strany zapojené do konfliktu však hodnotily výsledek války stejně pozitivně. Hořké pocity zanechala zejména v Kurdech žijících na severu Iráku, kteří čelili od 80. let Husajnovým systematickým represím, proti nimž se několikrát pokusili neúspěšně bránit.

Příslušníci kurdské menšiny využili války v Zálivu k dalšímu povstání a začaly obsazovat armádní i oficiální objekty. Vojska koalice jim však nepřišla na pomoc, zastavila se na iráckých hranicích a Husajn i toto povstání potlačil.

Ke svržení iráckého diktátora nakonec došlo až v novém tisíciletí, po leteckých útocích na Spojené státy z 11. září 2001. Invazi do Iráku provedly USA (tentokrát bez mandátu OSN) v roce 2003 s odůvodněním, že se Husajn nepodvolil požadavku umožnit v Iráku činnost mezinárodních inspektorů dohlížejících na to, že nevyrábí zbraně hromadného ničení. Dne 13. prosince 2003 byl Husajn zajat a o tři roky později, 30. prosince 2006, byl popraven.