Kvůli mučení přišel o prsty, jiní o nohy. Ukrajinec popsal peklo v ruském vězení

V Záporoží na jihu Ukrajiny byl jasný jarní den. Přesto bylo za zatemnělým oknem v nemocničním pokoji slyšet nedaleké bombardování. Nikita seděl se zkříženýma nohama na staromódním ocelovém lůžku a rukou si přejížděl po ploché části obvazu v místě, kde míval prsty na nohou. Stále měl na sobě vojenské zelené tričko a tepláky, ve kterých ho Rusové poslali domů. Vypadal bledý a vyzáblý, starší než na jednatřicet let. „Hodně jsem zhubl,“ sdělil v rozhovoru pro britskou BBC.

Muž vypráví o mučení v ruském zajetí: Bylo to jako návrat do 16. století

Mladý Ukrajinec byl před pouhými třemi dny v rámci výměny zajatců předán zpět na Ukrajinu a spolu s dalším mužem přivezen do této nemocnice. V ruském vězení strávili tři ponuré týdny. Druhý muž se vrátil s oběma amputovanýma nohama. „Neměl takové štěstí jako já,“ řekl Nikita.

Mučení na poli

Začátkem března vtrhla ruská armáda do Andriivky, malé vesnice západně od Kyjeva. Nikita, se skrýval v chladném a vlhkém sklepě pod zahradou se svým nevlastním otcem Sašou, jejich manželkami a Nikitovým pětiletým synem.

„Vojáci zabíjeli lidi ve vesnici, bylo to děsivé,“ sdělil Nikita. Jenže Rusové chodili dům od domu a jejich skrýš našli. Vytáhli oba muže ze sklepa a zbili je. Následně jim zavázali oči a pod hrozbou použití zbraně je odvedli někam na pole, kde je mučili. Zajatcům kolem kloubu utáhli klíč a otáčeli jím, dokud se kůže neroztrhla. Nikitovi po tomto krutém činu zůstala jizva.

Rusové jim pak sundali boty, naplnili je vodou a znovu jim je obuli. Poté byli v mrazu nuceni ležet tváří k zemi. „Leželi jsme takhle tři nebo čtyři noci v deštti a byla nám čím dál větší zima,“ řekl Nikita.

Muž kolem sebe slyšel i další zajatce, ale nevěděl, o koho se jedná. Když už neslyšel Rusy poblíž, tiše zavolal: „Tati, jsi tam?“ A Sašův hlas se tiše ozval. Od té chvíle spolu mluvili, kdykoliv se jim to zdálo bezpečné, a navzájem se ujišťovali, že jsou si nablízku.

Při nuceném ležení na poli se Nikitovi do nohou usadil hluboký chlad. Brzy je přestal cítit. Pak začaly blízko nich padat granáty. Zemětřesné dunění projíždělo celým tělem. „Takhle jsme leželi dlouho a dokola se loučili se svými životy,“ vzpomínal.

Naštěstí je nic nezasáhlo. Rusové je jednoho dne opět vyzvedli a naložili na nákladní auta. Se zavázanýma očima se Nikita snažil odhadnout, kolik času uběhlo. Následně byli spojeni s další skupinou zajatců a naložení do vrtulníků. Začali pociťovat velký hlad. Od chvíle, kdy je odvedli, dostali jen jednu misku ovesné kaše, kousek chleba a sušenku.

Z vrtulníků je přeložili do nákladního letadla. Nikita cítil, jak se motory roztočily, letadlo se rozjelo po dráze a vzlétlo. Odhadoval, že je tam asi s deseti nebo dvanácti dalšími vězni. Jeho otec byl stále s ním.

Ve vězení

Letadlo po překročení ruského vzdušného prostoru začalo klesat. Z ranveje byli převezeni do záchytného tábora, kde jim vojáci konečně sundali pásky z očí. Když se syn s otcem uviděli, objali se. Nikita si všiml, že Rusové použili klíč i na Sašovu ruku, jenže ten byl na tom hůř. Jeden z jeho prstů visel na malém množství tkáně a kůže, a proto byl odvezen na ošetření do polní nemocnice.

Nikita také konečně viděl na své nohy. Prsty na nohou mu zčernaly. Věděl, že má z chladu těžké omrzliny, a požádal o lékařskou pomoc. V polní nemocnici mu prsty osušili a obvázali, ale to bylo vše. Po pěti dnech v táboře zajatce převezli nákladním autem do věznice v ruském městě Kursk.

Zpověď prezidenta: Šli po něm, viděl smrt. Zelenskyj popsal nejtěžší okamžiky

Zde jim oblékli vězeňské uniformy, ostříhali vlasy a bylo jim řečeno, že budou „očkováni“. „To se ukázalo jako eufemismus pro bití,“ vysvětlil Nikita. Když ho se Sašou zavřeli do cely s dalšími deseti lidmi, Nikita už byl přesvědčen, že může přijít o obě nohy. „Tu první noc jsem si uvědomil, že nohy vůbec necítím ani neovládám a začaly velmi páchnout,“ vzpomínal.

Stejně chmurné situaci čelili i další. Někteří později přišli o končetiny úplně. Injekce antibiotik a výměna obvazů jednou za tři dny byla jediná zdravotní péče, kterou vězni dostali. „Máme tady dobré léky a lékařskou péči, ale není to pro vás,“ jednou sdělil vězeňský doktor Nikitovi.

Vězni se v cele navzájem bavili vyprávěním o svých rodinách a vtipy. Byli nuceni naučit se nazpaměť vlastenecké ruské písně a předvádět je dozorcům. „Hymna Ruska, další nechutná píseň oslavující Putina. Ráno nám je dali a řekli, abychom se je do oběda naučili,“ řekl BBC Nikita.

Dle jeho slov je dvakrát až třikrát denně vyslýchali a bili. Poté byli nuceni podepsat dokumenty, v nichž prohlašovali, že s nimi bylo zacházeno dobře, dostali najíst a nebylo jim ublíženo. Díky tomu se dozvěděli, kde se nacházejí, protože na dokumentech bylo razítko „Kurské nápravné zařízení 1“.

Válkou zpustošený Charkov? Putin je Satan v lidské podobě, říká místní kněz

Po třech týdnech ve vězení se Nikitův stav nohou dramaticky zhoršil a nakonec byl spolu s dalšími dvěma lidmi převezen do nemocnice. Chirurg sdělil, že mu budou amputovány všechny prsty na nohou. „V té době už byly v tak špatném stavu, že mi během vyšetření jeden z prstů prostě upadl,“ vyprávěl.

Po operaci strávil v nemocnici týden, než mu tamní úředník sdělil, že on a několik dalších těžce zraněných mužů bude posláno domů, aby „se o ně postaraly vlastní rodiny“.

Návrat do vlasti

Nikitu už neodvezli zpátky do věznice v Kursku, kde Sašu viděl naposledy. Z nemocnice ho spolu s dalšími zraněnými umístili do nákladního letadla, které směřovalo do Simferopolu na Krymu. Zde těžce zraněné vězně naložili na korbu nákladních aut, s nimiž se vydali na pětihodinovou cestu za výměnou zajatců.

Na místě setkání Rusové položili zraněné muže na nosítka na silnici a odešli, aby si pro ně mohli přijít ukrajinští vojáci. Nikita stále nevěřil, že je na Ukrajině, až do chvíle, kdy se mu jeden z vojáků podíval do očí a ukrajinsky řekl: „Vítej zpátky, kamaráde.“

Od té chvíle ho zajímalo jediné: zda je jeho rodina naživu. Nikita celý měsíc netušil, co se na Ukrajině dělo. Proto dal ukrajinskému úředníkovi telefonní číslo na dvou ženu Nadju. Srdce mu silně bušilo při čekání, zda se na druhém konci mobilního spojení ozve někdo další. „Čekal jsem jen na zvuk vytáčení, abych alespoň věděl, že její telefon funguje,“ řekl. „Pak se začalo vytáčet a ona hovor odmítla, a já věděl, že je naživu,“ dodal.

Na druhý pokus to Nadja zvedla. Řekla mu, že je s Arťemem v bezpečí v Belgii. „Pět minut jsme jen plakali do telefonu,“ vzpomínal Nikita. Nadja oznámila radostnou novinu zbytku rodiny, přesto však chyběl ještě jeden důležitý člen. O Sašovi dosud nedostali žádné zprávy.

Chce dojít za ženou a synem

Od svého příjezdu zpět na Ukrajinu se Nikita snažil zařídit převoz ze Záporoží do nemocnice v Kyjevě, kde pracoval. Zdálo se, že to uvízlo na mrtvém bodě. Pak jednoho rána přišla zdravotní sestra, aby mu oznámila, že se vrací domů.

Život ve vesnici na hranicích Ukrajiny, Ruska a Běloruska: Válka zničila vztahy

Po dlouhé cestě sanitkou napříč zemí Nikitu konečně přivítali jeho kolegové v kyjevské civilní nemocnici, kde dostal soukromý pokoj s velkým otevřeným oknem a výhledem na borovice. Nikitův návrat dohnal některé z jeho spolupracovníků k slzám. Byli šťastní, že žije. Vzpomněli si totiž na dva jejich další kolegy. Manželský pár, který byl i se svými dětmi zabit při ostřelování. „Je pro nás důležité, že je zpátky,“ řekl chirurg Jurij Šylenko. „Bude se muset znovu naučit chodit, ale uděláme pro něj všechno,“ dodal.

Nikita dělá pokroky. Před reportérem BBC se dokázal postavit a udělat několik kroků. Lékaři probírali jeho plány na zotavení. Ale on je moc neposlouchal. „Myslím jen na jediné,“ řekl, když odešli. „Jít za svou ženou a synem,“ odhodlaně dodal.