Invaze do Jugoslávie, známá také jako tzv. Dubnová válka či Operace 25, začala 6. dubna 1941. Šlo o útok mocností Fašistické Osy pod velením Německa na Království Jugoslávie.

Útok byl drtivý

Invaze začala drtivým leteckým útokem Luftwaffe proti Bělehradu a proti letištím a dalším zařízením Královského jugoslávského letectva a souběžným pozemním útokem německých vojsk z jihozápadního Bulharska.

Poté následovaly další německé útoky z Rumunska, Maďarska a z Rakouska (přezdívaného německou propagandou jako Ostmark).

Ustašovci popravují Srby a Židy v táboře Jasenovac jako součást genocidy srbského národa
Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel"

V pátek 11. dubna se k invazi připojila italská armáda, která zaútočila ve směru na Lublaň (nacházející se v dnešním Slovinsku) a přes Istrii dolů na dalmatské pobřeží. V tentýž den vstoupily do Jugoslávie také maďarské síly.

Pod tímto tlakem se Královská jugoslávská armáda rychle zhroutila, na čemž se podílel jednak její špatný výcvik a vybavení, jednak výrazné působení „páté kolony“ v podobě nacionalistických chorvatských, slovinských a německých uskupení.

Teror a tábory

Dne 17. dubna se tak Jugoslávie vzdala a její území bylo rozděleno mezi čtyři invazní mocnosti - s výjimkou takzvaného nezávislého státu Chorvatsko (Nezavisna Drzava Hrvatska – NDH), jenž byl opět jen loutkovým režimem fašistického Německa a ostatních mocností Osy.

Vedoucí silou tohoto „nezávislého státu“ se stalo ultranacionální chorvatské fašistické hnutí ustašovců. NDH existoval až do května 1945 a pokrýval rozlohu dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jeho hlavním městem se stal Záhřeb.

Každý rok se ve výroční den incidentu sjíždějí do Račaku truchlící lidé
Masakr v Račaku je i po 22 letech nevyřešený. Z výpovědí svědků tuhne krev

Tradiční náboženské a národní rozdíly v tomto regionu se příchodem okupačních jednotek ještě mnohonásobně prohloubily. Záhy po vyhlášení příměří vypukl bezuzdný teror, jehož oběťmi se stali zejména Srbové a Židé.

První zákony na „ochranu“ chorvatského národa a namířené proti dvěma výše zmíněným národnostním skupinám byly přijaty hned 17. dubna 1941. Židé, jimž se nepodařilo včas uprchnout nebo se přidat k jugoslávským partyzánům, začali být transportováni do koncentračních táborů. Buď těch v Německu, nebo do těch, které začaly vznikat na území samotného Chorvatska.

Exhumace obětí srebrenického masakru v roce 1996
Genocida v Srebrenici: z města se stala jatka, zůstaly jen slzy a masové hroby

Zřejmě nejznámějším z nich se stal tábor Jasenovac, ležící nedaleko současných chorvatsko-bosenských hranic na území obcí Jasenovac a Stara Gradiška. Tábor fungoval čistě pod ustašovskou správou a představoval jednak zdroj mimořádně levné pracovní síly, jednak obrovskou vraždící mašinérii, pročež se mu začalo přezdívat „chorvatská Osvětim“.

Boj nekončí

Pokořená Jugoslávie se však nevzdala. Ještě během roku 1941 vznikla v zemi dvě samostatná rozsáhlá hnutí odporu: jedno vedl plukovník Dragoljub (Draža) Mihailovič, který byl loajální k jugoslávské exilové vládě. Tato většinově srbská odbojová organizace se nazývala Jugoslávská armáda ve vlasti, její příslušníci však byli známější jako „četnici“.

Druhé hnutí tvořili členové ilegální Komunistické strany Jugoslávie, které vedl Josip Broz Tito. Partyzánský odpor se okupačním vojskům ani přes neslýchaný teror nikdy nepodařilo potlačit.