V roce 1973 se funkce iráckého předsedy vlády ujal Saddám Husajn a výstavbu atomového reaktoru vnímal jako zásadní krok k posílení mocenského postavení Iráku i svého vlastní pozice v něm. Potřebné technologie se pokusil nejdříve získat v tehdejší totalitní velmoci číslo 1, tedy v Sovětském Svazu, ale nepochodil, protože pro sovětské politbyro představoval irácký diktátor příliš nevypočitelné sousto.

Začal tedy jednat s Itálií a Francií, kde se mu po prvotních neúspěšných jednáních podařilo nakonec dosáhnout průlomu: francouzská vláda souhlasila s dodáním lehkovodního reaktoru třídy Osiris i jaderného paliva pro něj, italská zase s poskytnutím zařízení na úpravu uranu.

V roce 1976 začal Irák v komplexu al-Tuwaita poblíž Bagdádu budovat jaderný reaktor, který si získal přezdívku Osirak (spojení slov Osiris a Irák). Dodané palivo v podobě obohaceného uranu 238 se hodilo ideálně pro výrobu plutonia, takže Izrael začal pociťovat ohrožení.

Bomba v přístavu, nůž v hotelu 

V témže roce proto proti výstavbě tohoto reaktoru poprvé preventivně udeřil: izraelští agenti odpálili v přístavu nedaleko Marseille několik součástí reaktoru připravených k expedici. Dokončení reaktoru tím pozdrželi o několik let, ale nezastavili.

V roce 1980 začala být situace kritická. V Paříži se objevil egyptský jaderný vědec Jahja al-Mešad, který šéfoval iráckému jadernému programu a měl dojednat s francouzskou vládou podrobnosti první dodávky uranu. Než se mu to podařilo, byl ubodán (podle některých jiných pramenů zastřelen) neznámými útočníky přímo v hotelu, v němž se ubytoval. Pokojská našla jeho zkrvavené mrtvé tělo poseté ranami v hotelovém pokoji ráno 14. června 1980. Identitu pachatele či pachatelů se zjistit nepodařilo, Izrael se k této akci nikdy nepřihlásil, z logiky děje byl ale "prvním podezřelým" - tím druhým byl Írán.

Francouzská policie vyslechla všechny dostupné svědky, mezi nimi i prostitutku, se kterou al-Mešad strávil večer před svou vraždou, a dozvěděla se, že se prý v noci ozvali z vědcovy ložnice jakési hlasy hovořící arabsky. Prostitutka svého zákazníka (jímž Egypťan pravděpodobně byl) dlouho nepřežila. Dne 12. července 1981 ji srazilo a usmrtilo auto, které ujelo z místa činu a jeho řidič nebyl nikdy zjištěn. 

Mešadova smrt přinesla ve výstavbě reaktoru další odklad, ale tentokrát jen krátký, přípravy postoupily již dost daleko. V září 1980 se však Izrael dočkal pomoci z trochu nečekané strany, a sice od svého "spoluobviněného" z Mešadovy vraždy, tedy Íránu. Jeho letouny F-4 Phantom napadly během iránsko-irácké války opakovaně staveniště elektrárny, a i když nezpůsobily žádné velké škody, docílily alespoň toho, že italští a francouzští experti odjeli domů a vrátili se až v únoru 1981. Dne 15. března 1981 schválil generální štáb izraelské armády plán preventivního leteckého úderu izraelských vzdušných sil proti komplexu al-Tuwaita. Zrodila se operace Opera.

Útok přišel v neděli, kvůli minimalizaci obětí

Konečným datem pro útok se stal červen 1981. Na dřívější datum se nedala akce naplánovat, protože Izrael čekal na dodávku výkonných jednomístných a dvoumístných stíhacích bombardérů F-16 (F-16A a F-16B), které měly operaci provést. Jako vhodné datum byla zvolena neděle, což mělo zajistit minimalizaci lidských ztrát.

"Když to neuděláme, zničí oni nás," pronesl k pilotům před startem náčelník izraelského generálního štábu Rafael Eitan. Na akci bylo vyčleněno osm jednomístných stíhaček F-16A, jimž zajišťovalo stíhací ochranu dalších šest letounů F-15A.

Letadla odstartovala 7. června 1981 krátce před čtvrtou hodinou odpolední z Negevské pouště na jihu Izraele a přes Saúdskou Arábii a Jordánsko zamířila k cíli. Aby se vyhnula radarům, klesla na velmi nízkou letovou hladinu sotva 30 metrů a při letu kopírovala profil převážně pouštního terénu pod sebou. Po celou dobu přiblížení k cíli platil přísný rádiový klid.

Stoupat stíhačky začaly až zhruba 7,4 kilometru před cílem. Irácká protivzdušná obrana mlčela - stále netušila, co se chystá. Pět minut po půl sedmé večer vystoupala úderná letka do tříkilometrové výše a zahájila střemhlavý útok. Jedna po druhé se stíhačky snášely do výše tisíc metrů nad reaktor a odhazovaly bomby. Každá stíhačka útočila dvěma bombami, na reaktor jich tak dopadlo celkem 16. Všechny zasáhly cíl, dvě ale nevybuchly. I tak byl reaktor, jeho budova i okolní laboratoře kompletně zničeny. Úder měl prakticky stoprocentní úspěšnost.

Teprve nyní se probudila protiletadlová obrana a stroje, jež dokončily nálet, prolétaly při svém vzdalování se od místa útoku hustou protiletadlovou palbou. Samotné irácké letectvo ale nijak zareagovat nestačilo, takže proti Izraelcům neodstartovala ani jedna irácká stíhačka.

USA odsoudily akci, ne národ

V sedm večer dosedly všechny izraelské stroje v pořádku na leteckou základnu Ramat David jihovýchodně od Haify. Nikdo z pilotů nebyl zraněn. V iráckém komplexu zahynulo při jejich úderu pouze jedenáct mužů: deset iráckých vojáků a jeden francouzský specialista, který se bohužel vydal do práce i v neděli.

Rada bezpečnosti OSN nálet odsoudila a k její rezoluci se připojily také Spojené státy americké, vetovaly však návrh, aby obsahovala proti Izraeli sankce. Zdůraznily také, že odsuzují akci a ne národ. Francie nakonec přerušila s Irákem v roce 1984 spolupráci. A komplex Osirak byl zničen ještě jednou, tentokrát definitivně, během války v Zálivu v roce 1991. Tehdy se také změnil mezinárodní náhled na operaci Opera, protože kdyby k ní nedošlo, čelila by široká mezinárodní koalice v této válce irácké jaderné velmoci.