Kliknutím zvětšíteKterý tank vjel vlastně do Prahy 9. května 1945 jako první? Číslo 23, nebo 24? Pokud patříte ke generacím, které tato otázka občas mátla a snažily se matně si vybavit, co se učily ve škole, pak vězte, že vaši nejistotu má "na svědomí" právě legendární sovětský vojevůdce a tankový velitel Dmitrij Danilovič Leljušenko - byť to nejspíše myslel v dobrém.
Není tank jako tank
Představitelé města tehdy požádali velení sovětské Rudé armády, aby tank, který vstoupí do Prahy jako první, tu byl ponechán jako historická a kulturní památka. Na katastrálních hranicích města nad ránem 9. května ovšem pochopitelně nikdo nesledoval, který z tanků Leljušenkovy 4. gardové armády (konkrétně 63. gardové tankové brigády 10. gardového Uralsko-Lvovského dobrovolnického tankového sboru) je překračuje první v pořadí.
Do centra jako první vjížděl tank číslo 24, jehož čekal tragický osud, že se stal také prvním (a posledním) sovětským tankem, který Němci v květnu 1945 v Praze zničili v boji. Tank se dostal na Klárově do souboje se čtveřicí stíhačů tanků Hetzer, kryjících německý ústup, dostal zásah z protitankového kanónu a jeho velitel, pětadvacetiletý poručík Ivan Gončarenko, v boji zahynul.
Zasažený tank, který zůstal na místě a jeho zbylá osádka se evakuovala, pak předjel další, tentokrát s číslem 23, jenž byl pravděpodobně prvním, který vjel na Staroměstské náměstí. Tak se nejspíše stalo, že jako první tank v Praze začal být uváděn tank číslo 23.
A zmatky možná dovršil právě Leljušenko, jemuž se prý nechtělo nechávat Čechům na památku rozstřílený a poškozený stroj. "Přece nebudeme dávat Čechům takové staré harampádí," pronesl údajně sovětský generál. A jako památník tak věnoval Praze jiný typ tanku z výzbroje své armády, těžký tank IS-2m, který ovšem do Pražské operace vůbec nezasáhl (skutečné tanky vjíždějící do Prahy na útočném hrotu Rudé armády byly legendární střední T-34).
Tento tank pak putoval na podstavec na pražském Smíchově, doplněn číslem 23. Nesedělo tedy ani číslo, ani typ tanku a historická i kulturní hodnota památníku tak byla rapidně snížena: byť Leljušenkův úmysl, byl-li původcem této záměny opravdu on (jednoznačně to doloženo není), byl zřejmě opravdu přátelský.
S Lejušenkem a jeho osvobozováním Prahy se pak pojí ještě úsměvná scéna ze Staroměstského náměstí, která se dostala i do známého Vávrova filmu Osvobození Prahy: že ho nadšení Pražané nechtěli pustit k telefonu, přestože se na jeho zprávu o ukončení Pražské operace čekalo v Moskvě s odpálením slavnostního ohňostroje.
Cesta k uniformě
Jako řada jiných osobností tehdejší Rudé armády, i Leljušenko pocházel z chudých poměrů. Narodil se 2. listopadu 1901 v ukrajinské rolnické rodině v Novokuzněcku a podle ruských zdrojů ho chudý původ dovedl k tomu, aby se jako čerstvě plnoletý přidal v občanské válce která vypukla po bolševické revoluci na podzim 1917, na stranu bolševické Rudé armády.
Od jara 1918 tak bojoval více než rok jako příslušník partyzánského oddílu B. M. Dumenka proti mnoha svým krajanům, kteří v tomto sporu podporovali buď tzv. bělogvardějce, tedy převážně bývalé carské důstojníky a vojáky bojující za obnovu ruského císařství, nebo donské kozáky, usilující o vznik nezávislého protibolševického státního útvaru v oblasti Donu.
V dubnu 1919 vstoupil Leljušenko přímo do Rudé armády, kde začal působit jako kavalerista. V bitvách občanské války byl dvakrát těžce zraněn a padli pod ním dva koně.
Uniformě už potom zůstal věrný. Dvacátá léta strávil nadále u jízdního pluku a působil v Petrohradském vojenském okruhu. Postupně si zvyšoval kvalifikaci a byl povyšován, k čemuž možná přispívalo i to, že byl od roku 1924 členem sovětské komunistické strany (jako důstojník Rudé armády prakticky nemohl komunistou nebýt).
Cesta k tankům
Když se na konci 20. let začaly zavádět do Rudé armády první mechanizované tankové jednotky, přestoupil k nim a zůstal jim už do konce života věrný.
Jistou ironií osudu přitom je, že mechanizaci a motorizaci sovětských vojsk, spojenou s masovou výrobou tanků a s budováním silného letectva, prosazoval v Rudé armádě nejvíce její maršál Michail Tuchačevskij. Ironie je to proto, že jeho plány nechtěl sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin vyslyšet a v roce 1937 ho dal dokonce popravit - přesto právě tanky nakonec Rudou armádu v druhé světové válce zachránily a jejich velkovýroba přinesla zvrat v průběhu bojů na východní frontě.
Po Tuchačevského popravě následovala v letech 1937 až 1939 obrovská vlna armádních čistek, jež stály život tři z pěti maršálů Sovětského svazu, třináct z jeho patnácti velitelů armád, 56 z 60 velitelů armádních sborů a všech šestnácti komisařů armád. Více než 150 ze 180 velitelů divizí bylo popraveno nebo posláno do táborů gulagu a vyhlazen byl téměř celý Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády, z jehož 108 členů bylo zatčeno a zastřeleno 98.
Leljušenko nicméně čistkami prošel ve zdraví, možná proto, že v té době působil zejména v oblasti výcviku - v roce 1937 řídil oddělení bojového výcviku obrněných sil Moskevského vojenského okruhu a od roku 1938 velel 3. výcvikovému tankovému pluku.
Jako velitel tankové brigády se zúčastnil na podzim 1939 sovětské invaze do Finska, při níž byl opětovně raněn. Napadení Finska skončilo pro Sovětský svaz fatálním neúspěchem, byť jeho obrovská materiální a početní převaha donutila v březnu 1940 Finy uzavřít se Sověty příměří i za cenu ztráty desetiny svého území. Rudá armáda však utrpěla od mnohonásobně slabšího nepřítele velmi těžké ztráty a ukázala svou zranitelnost německému vůdci Adolfu Hitlerovi.
Na bojištích druhé světové
Dne 22. června 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, což byl pro občany této mnohonárodní říše začátek tzv. Velké vlastenecké války. Leljušenka zastihl německý vpád v roli velitele 21. mechanizovaného sboru Rudé armády, který byl s vypuknutím prvních bojů převelen na severozápadní frontu s úkolem bránit přístupy k Baltskému moři.
Leljušenkovým jednotkám se podařilo bez podpory letectva a pěchoty vytlačit Němce dočasně z centra druhého největšího lotyšského města Daugavpils, ale v městských ulicích nemohly tanky bez pěšáků obstát. Sbor tak utrpěl značné ztráty a v těžkých ústupových bojích byl do srpna 1941 postupně zničen - po ztrátě všech tanků byl rozpuštěn.
Dne 17. října byl Leljušenko opět těžce raněn, když jako velitel 5. armády pomáhal zpomalovat postup Němců na Moskvu. Po propuštění z nemocnice se stal velitelem 30. armády Západního frontu, která bránila pravé křídlo. Byl také u toho, když sovětská vojska zahájila ještě v prosinci 1941 u Moskvy protiofenzívu, která byla první velkou pozemní operací druhé světové války, jež zatlačila hitlerovskou armádu zpět.
V roce 1944 převzal Leljušenko velení 4. tankové armády, která se jako součást 1. ukrajinského frontu maršála Koněva zúčastnila mimo jiné proslulé východokarpatské operace, při níž sovětské jednotky spolu s první československou tankovou brigádou prolomily za těžkých ztrát německou obranu v Dukelském průsmyku a pronikly poprvé na československé území.
Za obrovské hrdinství, které její vojáci při svém postupu do středu Evropy bezesporu prokazovali, získala Leljušenkova armáda v březnu 1945 hodnost gardy a stala se známou jako 4. gardová tanková armáda - titul gardistů neboli "gvardějců" byl v Rudé armádě vyčleněn elitním jednotkám. Sám Leljušenko byl v dubnu 1945 vyznamenán titulem dvojnásobný hrdina Sovětského svazu.
Leljušenko v Československu
Po dobytí Berlína v květnu 1945 připadla Leljušenkovi ještě relativně nevděčná úloha otočit vyčerpané vojáky nazpět a provést Pražskou operaci, protože v Praze vypuklo povstání a sovětské velení nemohlo potřebovat, aby bylo hlavní město Československa osvobozeno bez sovětské účasti. Leljušenkovi tankisté provedli mimořádně náročný osmdesátikilometrový přesun po pravém břehu Labe a spolu s tanky generála Rybalka a dělostřelci generála Kožuchova vstoupili 9. května do Prahy, kde se spojily s jednotkami 2. ukrajinského frontu.
Do Československa, které se po únoru 1948 stalo pevnou součástí stalinského bloku odděleného od Západu železnou oponou, se opakovaně vracel, přičemž zřejmě nejtrpčí návštěva přišla v roce 1968. Tehdy se Leljušenko stal spolu s dalšími 12 sovětskými generály součástí tzv. skupiny Praha, kterou vedl maršál Koněv a která zaštiťovala zpravodajský průzkum před srpnovým vpádem vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa.
Vpád vedl k potlačení reformních proudů ve vedení Československé republiky a k dalším 21 letům totalitní nadvlády konzervativní, stalinistické Komunistické strany Československa.
V roce 1971 obdržel Leljušenko od československé metropole čestné občanství. Zemřel 20. července 1987.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
