Poslední rozhovor jsme spolu dělaly loni na jaře, začnu tedy zcela neoriginálně. Co se ve vašem životě za tu dobu změnilo?
Asi nic. Ale to je možná dobře, ne?

Myslíte si, že změna je vždycky k horšímu?
To neříkám, ani si to nemyslím, ale když člověk čeká na nějakou změnu, bývá často zklamaný. V mém životě se naštěstí nezměnilo vůbec nic.

Karel Heřmánek a jeho manželka Nikol Heřmánková-Kouklová při fotografování pro Deník 6. září v Praze.
Manželé Heřmánkovi: Ve druháku mezi námi přeskočila jiskra

Měla jste někdy období, kdy jste po změně zoufale toužila?
Určitě. Když člověk není v pohodě, tak chce, aby se jeho život někam obrátil. Četla jsem teď článek o vražednosti myšlenek a věřím, že spoustu věcí můžeme ovlivnit pouze svou hlavou. Když na něco hodně myslíte, něco si usilovně přejete, většinou se vám to i splní. Nevím, jak ostatní, ale já jsem svůj život dokázala mnohokrát obrátit k lepšímu. A teď v tom „v lepším“ zrovna jsem a nechci měnit.

Jaké jste měla léto? Minule jste mi vyprávěla, že vás během dovolené manžel často donutí k nadprůměrným sportovním výkonům.
Byla jsem s Evou Holubovou na Sicílii, s rodinou jsem pobývala i doma, což bylo moc fajn. A s manželem jsme vyrazili na čtrnáct dní do Kazachstánu. Trekovali jsme, bydleli v jurtě a poznali místní život. V horách se na nás přišel podívat i hranostaj, byla to taková čistě přírodní dovolená. Víte, není to tak, že mě manžel k něčemu nutí. Josef má dobrodružství rád a já s ním jeho lásku sdílím. Nejde o žádné šílené „nucení“. Občas mi sice během dovolené dojdou fyzické síly, ale i s tím se počítá.

Zmínila jste herečku Evu Holubovou. Jak vzniklo vaše přátelství?
Náhodou. Známe se už z minulosti, potkaly jsme se kdysi pracovně. 

Ptám se i proto, že poslední dobou dělám rozhovory s mnoha zajímavými ženami a překvapuje mě, že s chutí hovoří o partnerství, rodinných vazbách, ale málo zmiňují své kamarádky. Jako by pro ně téma ženského přátelství nebylo důležité.
Já jsem nikdy neměla moc kamarádek, přátelila jsem se vždycky spíš s kluky. Ženské přátelství je vzácné, to vám přinese život. Na vztahy ze základní školy později těžko navážete. Navíc mezi ženami funguje i spousta různých emocí.

Pavel Kříž
"Štěpánek" Pavel Kříž o návratu k filmu: Herectví mi nechybělo, mám plno tužeb

Vidíte, a já mám nejbližší kamarádky právě ze školy. Moje nejpevnější ženská přátelství trvají dokonce od školky.
Fakt? Já jsem vyrůstala v Černošicích a v osmnácti jsem se odtamtud vykořenila a odešla jinam. Měla jsem jednu kamarádku ze základní školy, ale časem jsme se ztratily.

Možná to souvisí i s tím, že jste se přestěhovala a vdala do jiné sociální vrstvy, do jiné sociální skupiny. Pak je možná těžké na přátelství z dětství navazovat.
Je to možné, ale tam kamarádi fakt nebyli. Lidi, se kterými mě váže hluboké přátelství, jsem potkala spíš na cestě životem. Nic není náhoda.

Kdo je tedy pro vás člověkem, kterému můžete zavolat i ve dvě ráno?
Takové kamarádky mám v Říčanech, jenže kvůli mým katastrofickým scénářům bych jim mohla po půlnoci volat pořád. Je to těžké. I přátelé hodnotí vaše názory podle sebe, neříkají vám vždy pravdu tváří v tvář. A já si třeba v tu chvíli za svým názorem stojím. Hodně mluvím v nadsázce, a tak musím mít dost specifické kamarády, kteří chápou, že ne všechno myslím vážně. Jo, ženské přátelství je vrtkavé. 

Vnímáte i svého manžela jako blízkého kamaráda? Může existovat přátelská rovina i v mileneckém vztahu?
Samozřejmě že existuje určitý filtr, co můžu manželovi říct. Ale já mu většinou říkám všechno.

Ilustrační foto
Černý Petr vztahů? Partneři doplácejí na "sexuální výchovu" za socialismu

V čem jste si s manželem blízcí a v čem jste rozdílní?
Jsem člověk, který často hledá kompromis. To znamená, že mám velkou touhu vyjít druhému vstříc. Někdy to až hraničí se ztrátou sebeúcty. V čem jsme úplně jiní? Třeba ve sportu. Můj manžel chce všechno vyhrát, mně jsou výsledky úplně jedno. Je sportovně nadaný, já ne. Tam se úplně míjíme.

Tomu rozumím, sama jsem na většinu sportů dost nešikovná, na rozdíl od mých partnerů. Občas nedokázali pochopit, že mi něco prostě nejde.
Možná jste nad tím moc přemýšlela, stejně jako já. Chlapi tohle neřeší, přijdou a umí. To je určitý dar, ale podobný jev platí ve více oblastech.

Už v minulém rozhovoru jsme se dostaly k tomu, na co se vás lidé a novináři stále dokola ptají, vztah starší ženy a mladšího muže.
Ale já už o tom asi nechci mluvit. Jsme spolu s Josefem sedm let, čtyři roky jako manželé. Co by na tom mělo být ostatním divného? Jde přece o normální vztah. Když se budu donekonečna obhajovat, vysvětlovat, že jsem sice starší, ale stejně se milujeme, pomůže to? Navíc, proč bych se vlastně měla obhajovat?

Většinu žen možná spíš zajímá, jestli nežijete v permanentním strachu, že takový vztah může nečekaně skončit.
Ale chlapi váš strach podvědomě cítí. Kdybych na sobě hledala každý šedivý vlas a deko navíc, pozorovala svou celulitidu, bylo by to divné. Můj manžel ví, kolik mi je let, a počítá s tím. Nečeká, že se ze mne stane dvacetiletá modelka. A kdyby takovou ženu chtěl, tak si spíš vezme ji, ne?

Ilustrační foto. Dana Morávková v divadelní hře Jistě, pane premiére pražského Divadla bez zábradlí.
Dana Morávková: V životě se snažím řídit heslem Adiny Mandlové

A co když ho přepadne touha po dítěti?
To se může samozřejmě stát, i když zatím takhle neuvažuje. Ale i tady platí, že ví, kolik mi je let. 

Není zvláštní, že jste svůj první dlouhodobý vztah prožila naopak s mužem, jenž byl o tolik let starší?
Můj život je zvláštní. Ale musíte vše vnímat optikou dané doby. Před dvaceti lety bych spoustu věcí neudělala, nepustila se do nich, dneska je ale klidně udělám. Člověk se vyvíjí, stárne a zmoudří. Anebo naopak. Ztrácí lehkost a jde spíš za jistotami. Já jsem lehká a nevázaná celý život, svobodomyslná, v tomhle ohledu nemám s ničím problém.

Jenže kvůli své lehkovážnosti se často dostáváte do problémů, někde něco řeknete, i třeba osobní názor na konkrétní osobu, a média to pak příšerně nafouknou.
Jasně, jsem člověk, který polarizuje společnost. Ale já stejně budu říkat, co cítím, a dělat to, co chci. Nenechám si osekat křídla. To, že v partnerském vztahu hledám kompromis a snažím se vyjít druhému vstříc, je jiná věc, než když se mě někdo snaží nastrkat do nějaké krabičky. Pro spoustu lidí mám příliš mnoho energie, jsem příliš nekonvenční. Ostatní po něčem podobném možná touží, ale nedokážou to.

Nebojí se někteří lidé vašeho životního příběhu?
Jak kdo. Vždycky mě nadzvedne, když mi někdo v dobré víře řekne: „Lidé by tě neměli soudit, měla jsi těžký život.“ Ale to s tím přece nesouvisí. Proč někoho omlouvat za to, co se mu v životě přihodilo? Už ten termín „soudit“! Co jsem udělala ve svém životě takového, že by mě měl někdo soudit? To je nesmysl. Jsem normální člověk s komplikovaným osudem. Myslím, že ve skutečnosti spíš některým lidem vadí, jaká jsem.

Karel Gott
Karel Gott, jak ho neznáte: Týdny zpíval na zaoceánské lodi, zastínil i Eminema

Rozumím. Ani já nevěřím, že prožitá utrpení člověku zušlechťují charakter. Lze si tedy z osudových tragédií vzít něco pozitivního? Nebo se i v období klidu pořád bojíte?
Mezi lidmi kolují různá přísloví. „Uneseš jen tolik, kolik ti pánbůh naloží!“ Některá podobná tvrzení možná platí, tohle ovšem ne. Když se mně narodil Kuba, měla jsem dost často strach, hlavně když byl úplné miminko. Bála jsem se, aby neonemocněl. Ale moje babička, která mě vychovala, používala jiné přísloví. A to podle mě stoprocentně platí: „Kdo se bojí, sere v síni!“

Jaký je, váš syn?
Vždycky, když se na něj dívám, přemýšlím, jestli jsem měla stejnou pubertu jako on. Možná ano, jen si to už nepamatuju. Teď má aktuálně nejvíc práce sám se sebou – znáte to, je v těžkém věku.

Bavíte se spolu o tom, čím jste před jeho narozením prošla?
Ne, myslím, že na to je ještě čas. Informace typu „Jak maminka trpěla“ mu zatím nedávám. Kubu naštěstí různé internetové články, které o mně vycházejí, nezajímají. A jestli mu někdo něco řekne ve škole, to neovlivním.

Zmínila jste svoji babičku. Jaké bylo vaše dětství v Černošicích?
Vyrůstala jsem s ní a s dědou v rodinném domě, máma chodila do práce. Zatímco babička mě učila praktické věci jako vaření, máma mě formovala po stránce vzdělání. V místě, kde jsem vyrůstala, nebyly žádné jiné děti, chodila jsem proto za místními rybáři a chytala s nimi ryby. Své dětství jsem v podstatě trávila sama. Snila jsem o archeologii, ale život mě zavál úplně jinam. Brzy jsem začala pracovat a pak se vdala.

Také s Gottovým dvorním skladatelem Karlem Svobodou se přišly rozloučit tisíce lidí
Pohřby umělců provázejí spory: U Růžičkové hrozil ring, u Svobody došlo k ostudě

Vy jste se svou mámou sdílela i podobnou životní zkušenost – také ona přišla o dítě.
Máma o tom moc nemluvila, ale občas říkala – aniž by tušila, co mě potká: Nechtěj, aby ses dívala do hrobu svého dítěte! I ona byla silná žena, stejně jako babička. Táta byl sice voják, ale doma byla generálem máma. U nás v podstatě fungoval matriarchát. Na rozdíl od mé současné rodiny - můj manžel je silná osobnost, kdybych ho chtěla násilím přetlačovat, nefungovalo by to.

Vaší hlavní profesí je vedení nadace Kapka naděje. Mám pocit, že dnes je tady nadací spousta, každou chvilku nějaká známá tvář vystoupí do médií s charitativním projektem.
Už když jsme Kapku zakládali, bylo v Česku hodně nadací. V počtu není problém, možná se to téma stalo „moderním“ a víc se o něm mluví. Ale shánět peníze je pořád stejná práce jako před léty. Na začátku fungoval hlavně určitý entuziasmus, pak fandovství, i osobní lidský příběh, navíc jsem kolem sebe měla spousty kamarádů, kteří mi pomáhali. A najednou máte kancelář, profesionální kolegy, práci, která vás pohltí. To, co jsme dokázali, je v podstatě zázrak. Kromě firem, které nám přispívají i v rámci marketingu, je tu pořád spousta obyčejných, normálních dárců, pro něž jsou příspěvky spíše srdcovou záležitostí…

Nadace Kapka naděje pomáhá 

Jak moc se změnila za ty roky léčba a péče o onkologické dětské pacienty?
Za dvacet let udělala medicína obrovský kus práce, zejména v množství úspěšně vyléčených.

A neřekne si pak člověk, kdyby…
Vím, co máte na mysli. Ale já nikdy neřeším „kdyby“. Čas přece nemůžete vrátit. V poslední době se roztrhl pytel s teoriemi, že si člověk rakovinu tzv. přivolá. Mnozí moji nemocní známí a přátelé jsou na podobné názory úplně alergičtí. Existuje příčina i důsledek. A medicína řeší hlavně důsledky. Můžete být geneticky zatížená, můžete se dlouhodobě trápit. Není náhodou, že v posledních letech mnohem víc lidi řeší psychické poruchy a deprese. Působí na nás tlak doby, omezujeme kontakty, jsme izolovanější než předešlé generace. Přitom v uzdravení hrají obrovskou roli i láska a podpora okolí. Ale stoprocentně nikdo neví, z čeho podobné věci vznikají. Kéž by to bylo tak průzračně jednoduché!

Na co se teď aktuálně těšíte?
Blíží se prosincový koncert Kapky naděje, je s tím spousta práce, ale těšení převažuje. Také se chystáme na Vánoce někam za teplem. A vybíráme s Kubou střední školu, věřím, že vybereme opravdu dobře.

Ilustrační foto
Experiment střídavá péče: rodiče dělají základní chyby, ženou dítě do záhuby

Prezidentka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová (47)

* pochází z Černošic
* po studiu na gymnáziu pracovala v reklamní agentuře a ve Straně podnikatelů
* v roce 1995 si za manžela vzala hudebního skladatele Karla Svobodu a v lednu následujícího roku se jim narodila dcera Klára. Ta ve dvou letech onemocněla leukémií a za dva roky zemřela
* Vendula následně založila nadační fond Kapka naděje a uspořádala první benefiční koncert ve Státní opeře Praha, z jehož výtěžku byl zakoupen přístroj na diagnostiku leukémie
* v roce 2005 se manželům Svobodovým narodil syn Jakub, o dva roky později však spáchal Karel Svoboda sebevraždu
* druhým manželem byl podnikatel Patrik Auš
* potřetí uzavřela manželství v září 2015 s Josefem Pizingerem
* za svou činnost byla několikrát oceněna titulem Žena roku a získala i ocenění Řád Vavřínů.